Po odmítnutí úvodního projektu ředitelství Chemoprojektu od Augusty Müllerové připadl úkol připravit reprezentativní budovu pro 300 pracovníků zaměstnanci organizace, architektovi Josefu Jiřincovi. Ve svém návrhu zohlednil připomínky ministerstva, a přestože s původním konceptem sdílí řadu styčných bodů, předložil svébytné autorské dílo. 

Vycházel ze zastavovací studie, kterou na objednávku Chemoprojektu z ledna 1953 připravil pardubický Stavoprojekt. O měsíc později souhlasil Jednotný národní výbor s nahrazením nepřenositelné štukové desky připomínající Jana Pernera z původního domu „v úpravě, která by vyhovovala charakteru nové stavby“. 

V dubnu 1953 měl Jiřinec projekt ředitelství hotový. V základních rysech, daných zadáním a vyhrazeným staveništěm, se pětipodlažní podsklepená budova na půdorysu L neliší od původního návrhu. Zjednodušil kritizovanou nárožní partii a vstup přesunul do Pernerovy ulice. S tím souvisela i změna výzdoby, pro kterou Jiřinec vyhradil velké pole na severním konci hlavního průčelí. Zcela nově autor pojal fasády, jejichž klasicizující působení posiluje užití vysokého řádu a stylizovaný vlys v koruně zdiva. Hrozící jednotvárnosti delšího 28osého průčelí v Pernerově ulici se vyhnul předsunutím desetiosého čtyřpodlažního objemu do uliční čáry, od níž naopak zbytek stavby mírně ustupuje. Dosáhl tím i vhodného optického propojení se sousedním domem, který ředitelství převyšuje. Kompoziční schopnosti autora prozrazuje řešení střechy vstupu prostou deskou. 

Celkově architekt navrhl stavbu zajímavou svým napětím mezi pozdně funkcionalistickým chápáním objemu a klasickou řečí fasády. Umné propojení vnitřní protikladnosti domu pokračuje i na nádvoří, které je o patro vyšší, zakončené plochou střechou (naopak uliční průčelí završují střechy valbové). Jiřinec tak dosáhl zvětšení užitné plochy trojtraktového interiéru, z většiny určeného pro kanceláře. Vynikne mezi nimi vstupní hala s kazetovým sádrovým stropem a travertinovými obklady, jakož i zasedací síň v přízemí. Její reprezentativní ráz mělo posílit obložení z leštěného mořeného dřeva. 

Objektu s rozpočtem 25 mil. Kčs (předreformních) dal do vínku autor zajímavou kombinovanou techniku tradičního zdiva a skeletové konstrukce středního chodbového traktu. Železobetonové byly i vodorovné konstrukce se stropy systému Hennebique (v reprezentativních místnostech mělo jeho typické průběžné stropní trámy skrýt dřevěné obložení, jinde moniérkové podhledy). Stavbu provedl pardubický Stavobet mezi červnem 1953 a březnem 1955. Větší část budovy (1.–4. patro) získala předběžnou kolaudaci již v srpnu 1954. Stavebně připravený suterénní kryt civilní obrany pak investor vybavil až mezi lety 1963 a 1964.

Později probíhaly četné dispoziční úpravy. Mezi nejvýznamnější patřilo vyhrazení přízemí pro oborové ředitelství Závodů průmyslové chemie (1965–66), pod něž nově Chemoprojekt spadal a jehož ředitelství na nedalekém náměstí Budovatelů teprve vznikalo. Změna vyvolala i přestavbu podkroví (1966–67). Sešikmené části obrácené do ulic získaly dlouhé průběžné vikýře a byly rozděleny na další nutné kanceláře Chemoprojektu, v roce 1970 přejmenovaného na Cheming. Další průběžné vnitřní úpravy již na celkový ráz budovy neměly vliv. 

Uživatelé hodnotili stavbu jako „poplatnou době svého vzniku“. Hodnocení, ovšem bez negativního soudu, platí i dnes. Ředitelství Chemoprojektu je v Pardubicích jedinečnou ukázkou reprezentativní architektury socialistického realismu, která díky umu svého autora dokázala zestárnout se ctí. Snad jediným stínem jinak zdařilé stavby je, opět dobově příznačně, přepsání paměti místa: zamýšlená připomínka hrdiny věku páry Jana Pernera, která měla nahradit demolovanou pamětní desku, nikdy nevznikla. Místo ní nároží zdobí Bašeho sousoší projektantů průmyslových objektů coby hrdinů nové doby.

JI