Pozemní stavby Pardubice patřily k nejvýznamnějším podnikům regionu. Vznikly transformací místních provozoven Československých stavebních závodů a Stavobetu, které sdružovaly stavební firmy znárodněné po únoru 1948. Obří organizace potřebovala reprezentativní sídlo. Mělo vzniknout v administrativním okrsku ve východní části vznikajícího náměstí Budovatelů, symbolickém centru socialistických Pardubic.

Plány objektu s cenou rozpočtenou na 12 mil. Kčs připravil  v roce 1960 Karel Crkal z místního Stavoprojektu. Bezezbytku využil východozápadně orientované staveniště mezi náměstím Budovatelů a Pernerovou ulicí. Mamutí komplex o délce 108 m tvoří dva objekty: devítipodlažní deskový dům vybíhající do náměstí Budovatelů, k němuž je spojovacím krčkem v úrovni prvního patra připojen šestipodlažní kvádr navazující na frontu Pernerovy ulice.  Větší stavba měla obsáhnout veškerý aparát ředitelství Pozemních staveb. Mezi nezbytné součásti areálu, projektovaného v době vrcholících obav z jaderného konfliktu, patřil kryt civilní obrany v rozlehlém suterénu. 

Nejzajímavější součástí budovy je střešní „skleník“ s jedinečným výhledem na Pardubice. Podle původního záměru milovníka kaktusů Crkala měl sloužit jako klubovna místního svazu zahrádkářů. Ještě během stavby ale došlo ke změně, nástavba nakonec sloužila jako prostor pro rekreaci zaměstnanců (pamětníci dodnes vzpomínají na podnikové večírky) a jako exkluzivní zasedací místnost pro zahraniční zákazníky.

Zadní budova měla obsahovat zejména klubovny (včetně temné komory pro klub fotografů), v horních dvou podlažích pak Crkal projektoval byty. Mezi nimi vynikaly tři garsoniéry s terasami v posledním odskočeném patře.

Již během stavby, zahájené v červnu 1960, docházelo k četným dispozičním změnám. Investor musel opustit původní záměr využít celý objekt pro své potřeby. Pod tlakem vyšších míst se do komplexu nastěhovali další uživatelé, zejména ředitelství dodavatele železobetonových prefabrikátů Prefa Pardubice a místní zastoupení Sdružených bavlnářských závodů. Proměnilo se i využití zadního domu. Úpravy umožňovala zvolená technologie železobetonového skeletu s lehkými zděnými příčkami. 

Mezi zářím 1964 a březnem 1965 došlo k postupnému zprovoznění částí komplexu, kolaudovaného vždy po několika sousedních patrech. Konečné kolaudační rozhodnutí dostala stavba 22. března 1966, ale úpravy okolí pokračovaly i později.

Ředitelství Pozemních staveb Pardubice je klíčovou stavbou místní architektury „zlatých šedesátých“. Její kvalita má několik rovin. V první řadě zaujme sebevědomým zasazením do centra města. Postavení deskového administrativního objektu napříč frontou východní části náměstí dělá z objektu pohledovou dominantu severojižního průtahu městem. Komplex vyniká i umným rozdělením funkcí, jež je navenek dobře čitelné z přehledného objemového členění. Základní koncepce prokázala dostatečnou flexibilitu, která umožnila postupné přizpůsobení proměnlivým potřebám měnících se uživatelů. Nelze pominout ani čistě výtvarné kvality harmonické objemové kompozice s vynikajícím spojením základních kvádrů vertikálního deskového objektu a zadní budovy plochou deskou spojovacího krčku. Geometrickou přísnost celku zjemňují prosklený „kapitánský můstek“ na střeše s pobytovou pergolou a zapuštěné balkony odlehčující západní průčelí. Působivé je i severní nádvorní průčelí s kontrastem vystupujícího kubusu východního schodiště a prosklené stěny hlavního schodiště v západní části objektu. Ve své upřímné lapidárnosti má až skulpturální kvality. 

Je otázkou, jak tvář budovy promění probíhající rekonstrukce. Ta je nutná již z důvodu dožilých inženýrských sítí a energetické náročnosti technicky zastaralého objektu.

JI