Pardubický architekt Karel Crkal působil po studiu v urbanistickém ateliéru Miloše Návesníka v pardubickém Stavoprojektu. Jeho nejstarším známým návrhem je urbanistická studie prostoru za Chrudimkou (1956), v níž chtěl „jednoduchým způsobem vyhodnotit možnost zástavby ve vilové čtvrti“. K dosavadnímu „zahradnímu městu“, jak Crkal charakterizoval stávající vilovou zástavbu, hodlal připojit vyšší řadovou individuální zástavbu i typové bytové domy. Velkou pozornost věnoval okolí barokního kostela Bolestné Panny Marie. Vzhledem k nutnosti náročných asanací v jeho okolí doporučoval přestavbu těchto míst odložit. Jako nejvhodnější prostor pro novou výstavbu navrhoval nezastavěné území mezi věznicí a sídlištěm Tesla. Crkalova studie posloužila jako ideový základ pozdějšího družstevního sídliště na Židově. Bezezbytku se však podle jeho návrhu stavěly jen městské domy v západní části Sezemické ulice. V prosinci téhož roku se podílel na návrhu objektů občanské vybavenosti projektovaného sídliště Višňovka. 

Vrchol Crkalova pardubického díla spadá do první poloviny 60. let, kdy projektoval významné objekty na náměstí Budovatelů (dnes Masarykově), tehdy vznikajícím symbolickém centru nových socialistických Pardubic. V prosinci 1960 navrhl ředitelství Pozemních staveb Pardubice. V říjnu 1965 dotvořil autor administrativní okrsek o blízké ředitelství závodů sdružené chemie. Mezi lety 1964 a 1966 vyrostly Crkalem navržené ubytovny stavebních dělníků v urbanisticky exponované poloze na Stavařově. Za uvedené realizace získal okresní cenu za architekturu (1968).

V roce 1968 stál Karel Crkal na straně reformistů, kteří usilovali o proměnu centrálně řízeného Stavoprojektu. Volal po přestavbě organizace na „samostatné sdružení volných ateliérů“. Dobře si také uvědomoval omezení daná centrálním plánováním stavební výroby. Dokonalé architektonické dílo podle něj vznikalo kombinací „progresivní vědy a techniky na všech směrech našich odborných profesí.“ Tím směřoval přímo proti základům stagnující plánované ekonomiky. Při normalizačních prověrkách (1970) patřil mezi ty pracovníky, kteří zůstali ve své pozici, ale s podmínkou pozdějšího hodnocení jejich „politické konsolidace“. Následně Crkalovy stopy z pramenů mizí, na prahu 80. let již byl v invalidním důchodu.

Crkalovy realizace se vyznačují konzistentní kvalitou. Vlivy pozdního funkcionalismu jsou patrné na patrových garážích pro Višňovku s dostředně gradujícím objemem. V luxferovém okně schodiště a vchodu navrhované restaurace a svobodárny na témže sídlišti se ozývají podobné tóny, snad inspirované místními realizacemi Karla Řepy. Architekt zvládl suverénně i práci se skeletovými systémy. I přes podřízenost architektury daným modulům dokázal svým stavbám vtisknout jedinečný výraz. Dosáhl toho uvědomělým užíváním ušlechtilých materiálů (travertin) a systematickou prací se střešní krajinou (pobytové terasy nebo „skleník“). Svým dílem zásadně utvářel panorama Pardubic. Přesto se Crkal, vášnivý kaktusář, do obecné paměti zapsal především jako autor knihy Lovec kaktusů o Albertu Vojtěchu Fričovi (1983).

JI