Jižní fronta zamýšleného náměstí Budovatelů měla v představách Miloše Návesníka z pardubického Stavoprojektu sloužit bytové výstavbě v systému T06B (1966). Počítal i s obchody a službami v parteru a prvním patře (z této myšlenky vyrůstá mladší stavba deskového domu od Lubomíra Drimla připojeného k Domu služeb). 

Investorství nejzápadnějšího bytového objektu se ujalo ředitelství Závodů průmyslové chemie, předního konglomerátu celorepublikového významu, jehož ředitelství vzniklo v polovině 60. let na východní straně téhož náměstí. Připravovaná ubytovna měla obsáhnout 120 bytů pro pracovníky podniku. 

Podle zadání ZPCH připravil Stavoprojekt v lednu 1968 objemovou studii, na niž o čtyři měsíce později navázal projektový úkol projednaný a schválený 29. srpna 1968. Oproti původnímu Návesníkovu konceptu bytové výstavby se nakonec architekt Lubomír Driml, pověřený přípravou domu, po diskusích s investory přiklonil k solitérní stavbě. Stále ale platilo, že vycházel z urbanistické osnovy náměstí a o dekádu staršího podrobného územního plánu území mezi Veselkou a železničním nádražím. Součástí záměru byla i výstavba budovy České státní spořitelny coby občanské vybavenosti chystané ubytovny.

Driml ve finálním projektu v říjnu 1968 navrhl stavbu z v Pardubicích neobvyklých železobetonových prefabrikátů systému Montostav, kombinovaných s monolitickými prvky a cihlovými přizdívkami. Proti běžným variantám systémů HK a T06B nabízel modul zvolené konstrukční soustavy lepší prostorové možnosti. 

Monolitické přízemí severojižně orientované trojtraktové patnáctipodlažní budovy obsahovalo mimo obchodu, bytu domovníka a nezbytného zázemí i společenskou místnost pro svatební oslavy, hry dětí při nepříznivém počasí i různé schůze. Ve vyšších podlažích se pak střídaly prostorné byty, převážně 3+1 dvou velikostí (76,71 m² užitkové plochy – 56 bytů, a 109,13 m² užitkové plochy – 7 bytů) a 2+1 (56,14 m² užitkové plochy – 58 bytů). Nadstandardní kvalitu bydlení dotvářely lodžie.

Výtvarné kvality návrhu podtrhovala podoba fasády. Driml si uvědomoval, že pohledově i urbanisticky exponovaný objekt vyžaduje kvalitní povrchy i působivé výtvarné pojetí, které byl navíc movitý investor ochotný zaplatit. Architekt stavbu opatřil vysokými cihlovými přizděnými „pilastry“ při kratších průčelích. Štíty nadto měla podle Drimlovy představy pokrýt mozaika střídající bílé a černé kameny. Delší průčelí pak měla mít šedý podklad, z nějž by vystupovaly lodžie zářící do dálky chromovou žlutí zdiva kontrastující s pastelovou šedí plechového zábradlí. Lodžie spojovala sestava tmavých trubek „zdůrazňujících vertikalitu objektu“. Akord šedi a žluté měl završovat i žlutý neon obepínající korunu objektu.

Stavba proběhla mezi říjnem 1969, kdy bylo vydáno stavební povolení, a kolaudací v lednu 1972 (investor převzal objekt již v prosinci 1971). Realizovaná ubytovna v základních rysech Drimlovu návrhu odpovídá, výraznou odlišností je ale konečná barevnost. Místo navrhované černobílé a žluté barevnosti se objekt zahalil do mozaiky v odstínech bílé, šedé a modré, která vévodí i zábradlí lodžií (při revitalizaci v roce 2001 nahradil původní betonové zábradlí vlnitý plech). Změna neubrala objektu na působivosti.

Drimlova stavba je typickou ukázkou uvažování členů pardubického Stavoprojektu pozdních 60. let. Významné stavby měly svou důležitost odrážet v městském panoramatu, které mělo gradovat právě v prostoru náměstí Budovatelů. Svou platnost ve vedutě Pardubic si bytový dům, dávno privatizovaný, zachoval dodnes. 

JI