Výrazný východočeský stavitel se narodil 27. 5. 1877 v malé vesnici Semechnice nedaleko východočeského Opočna. Jeho otec Jan Medek působil jako majitel malého hospodářství a zároveň pracoval jako místní zedník, což předurčilo budoucí povolání jeho syna. Po stavebních zkušenostech získaných v rodině, odchází Václav Otakar do Hlinska, kde se seznamuje s budoucí manželkou Marií Zimmerovou, která pocházela z nedaleké Poličky. Dcera majitele poličské lékárny Aloise Zimmera si vzala Medka v roce 1906. O dva roky později se jim narodil syn Otakar Medek (1908–1985) a za první světové války dcera Jarmila (1915–2004).  

V Hlinsku začal Medek působit jako zedník, stavitel a zároveň zde provozoval parní pilu a sklad. Přestože oficiální stavitelskou zkoušku absolvoval u c. k. místodržitelství v Praze až roku 1908, už o rok dříve vypracoval projekt hlinecké sokolovny, kterou pak jeho firma začala realizovat. Zároveň byl jmenován přísežným soudním znalcem v oboru stavitelství pro obvod c. k. okresního soudu v Hlinsku.  Ve stejné době také Medek pracoval na monumentálním eklektickém projektu vlastní vily v Resslově ulici. Ve městě také řešil regulaci koryta Chrudimky, nebo betonový most dokončený roku 1913.

Už před první světovou válkou se rádius stavitelovy činnosti rozšířil na celý východočeský region. Zapojil se do projektů v menších městech a obcích, které nejen realizoval, ale většinou také navrhl. Za zmínku stojí mohutný neorenesanční projekt okresního soudu v Polici nad Metují a především pak hřmotný eklektický palác poštovního a telegrafního úřadu v Kolíně, finálně dokončený až po vzniku Československa. 

Už za první světové války se rodina Medkových přestěhovala do Pardubic, kam také Václav Otakar přesunul svoji firmu. Roku 1918 začal působit jako soudní znalec v oboru stavitelství pro obvod okresního soudu v Pardubicích. Medkovo podnikatelství staveb bylo úspěšné, a proto už roku 1921 realizoval ve vilové čtvrti na Bílém Předměstí vlastní projekt modernistické vily s kanceláří. Postupně začal získávat zakázky od místních stavebníků na projektování i postavení řady činžovních domů. Na začátku třicátých let 20. století projektoval také vlastní obytné objekty, které později pronajímal. V tomto případě je patrný modernistický rukopis návrhů, odkazující k puristické architektuře. Zdá se velmi pravděpodobné, že v této době již spolupracoval na návrzích se synem Otakarem, který roku 1933 absolvoval pražskou ČVUT. Mezi Medkovy další zakázky mimo Pardubice patřila stavba objektů okresního domu v Litomyšli, Ústavu pro duševně choré v Německém Brodě a pavilony nemocnic v Městci Králové a Opočně.

Své zkušenosti ze stavitelského řemesla využil také v úřední pozici stavebního referenta, kterou zastával na přelomu dvacátých a třicátých let na pardubické radnici. Aktivně vystupoval v kolaudačním, ofertním či stavebním řízení. Václav Otakar byl také politicky aktivní. Názorově tíhl k Československé národní demokracii, ale nakonec vstoupil do Národní obce fašistické a patřil mezi nejvýraznější představitele pardubické župy. Za stranu se roku 1932 stal členem pardubického městského zastupitelstva a v rámci koaličních dohod zamířil také do městské rady. Stavitel náhle zemřel 18. 5. 1936 a vedení stavební firmy převzala jeho žena Marie. V rodinném podnikání od prosince 1937 pokračoval syn Otakar poté, co složil státní stavitelské složky. Jméno Medek tedy zůstalo v místním prostředí dále dobrou značkou pro zakázky kvalitní stavební produkce. 

Matěj Bekera