Prvorepublikové Ministerstvo pošt a telegrafů zřídilo v několika regionálních centrech ředitelství s cílem rozmělnit dosud centralizovaný úřednický aparát. Na základě intenzivních jednání místní a okresní správy se podařilo vyjednat zřízení jednoho z úřadů také v Pardubicích, kde však musel zpočátku fungovat v nevyhovujícím provizoriu. Radnice proto nabídla k dispozici podlouhlou parcelu na pomezí historického jádra města a Zeleného Předměstí, zastavěnou přízemními domy a kasárnami, kde mohlo dojít k vybudování moderního administrativního komplexu.

Nešlo však o ukvapené rozhodnutí, nýbrž o dlouhodobý plán, který měl tuto lokalitu koncepčně řešit. Již v roce 1913 městská správa iniciovala vyhlášení rozsáhlé architektonické soutěže, jež na nároží Jahnovy třídy situovala stavbu městské spořitelny, činžovního domu a především poštovního a telegrafního úřadu. Přestože se realizace soutěžního programu ve většině záměrů neuskutečnila, podařilo se později navázat na obnovenou myšlenku souboru administrativních budov pro stát. Ministerstvo v roce 1923 vyhlásilo užší architektonickou soutěž, do níž přizvalo kromě východočeského architekta Oldřicha Lisky také pražského tvůrce Ladislava Machoně. Ten nakonec získal zakázku k vyprojektování. 

Konečný návrh Machoň odevzdal v červenci 1923. Architekt podrobně přemýšlel o hmotovém a výškovém členěním budovy, aby novostavba nezakrývala Zelenou bránu, jak požadovala památková komise. Přípravné práce započaly v druhé polovině roku, 19. ledna 1924 následovalo slavnostní zahájení stavby, jež trvala nepřetržitě až do roku 1925, kvůli stavebním problémům se konečná kolaudace a otevření stavby posunulo až na rok 1927, kdy se také pracovalo na přístavbě skladiště. Realizaci projektu prováděly místní stavitelské firmy Václava Ladislava Hořeňovského, Antonína Kratochvíla, Václava Otakara Medka a Františka Veselého. Problémy s nestálým podložím se pak dále projevovaly popraskáním některých zdí. Stavebník musel také v roce 1931 přistoupit k opravě rovné střechy s měděnou krytinou. 

Rozměrný administrativní palác se stal příkladem symbiózy moderního klasicismu a poválečného art deca, jež bylo v Machoňově tvorbě dominantní v první polovině dvacátých let minulého stoletím, což souviselo s dlouholetým působením v ateliéru Jana Kotěry. Jeho rukopis si architekt dobře osvojil, a proto mohl po Kotěrově smrti dokončovat některé z Kotěrových projektů. Podobné výrazové prostředky pro brněnské ředitelství pošt a telegrafů zvolil v roce 1923 pražský architekt František Roith. V jeho případě však více preferoval moderně klasicistní monumentalitu před hravou zdobností zlatých dvacátých let. 

Machoň se v případě pardubické návrhu musel ohlížet na umístění objektu v historickém jádru města, v těsné blízkosti Zelené brány. Jednotícími prvky pro celý projekt i pozdější regulaci okolního náměstí se stala okrová omítka a obklad s měděnou střechou. Celou frontu domů spojil projektant jemným šedým obkladem v přízemí, severní partii rozčlenil obloučkově prohnutou fasádou s pravidelným rastrem oken. Ve třetím patře využil motiv bosování, který následně použil u jižní partie a převýšené čtyřpatrové „věže“. Hlavní vstup umocnil portikem s jednoduchými sloupy a mohutnými dveřmi. Fasádu jižního průčelí autor rozčlenil několika horizontálními a korunní římsou, okna zdůraznil jemnými šambránami. Dobře si také poradil s nárožní situací, kterou upravil až k portiku jako kryté loubí.

Soubor výškově nestejnorodých bloků projektant ze severní strany napojil na budovu městské spořitelny. Východní partii propojil s objektem školy. Hlavní vchod architekt umístil do nárožní partie naproti budově divadla. Navrhl zde vstup do vestibulu, který zdůraznil dvěma mramorovými sochami zubrů od sochaře Jaroslava Horejce, jež odkazovaly na pernštejnskou historii města. Většinu stropů a chodeb pak Machoň dekoroval ve spolupráci s Otakarem Španielem a pravděpodobně spolupracoval i s Františkem Kyselou. Výtvarníci zvolili jemný dekor odkazující k uměleckým inspiracím národního stylu a pozdního art deca. Severní partii komplexu s otevřeným dvorem a průjezdem z ulice rozdělil Machoň bytem správce a skladem, zatímco zbytek rozčlenil na kanceláře úředníků, telefonní ústředny a čekárny s ordinací. Jižní křídlo, jež architekt napojil na školu, rozšířil o další kanceláře a místnosti technického personálu. Stejně řešil prostory v prvním patře. Rozdílně pojal dispozici vstupního patrového objektu s hlavním schodištěm. Směrem k divadlu měl totiž v nárožní partii svou kancelář prezident úřadu, zároveň zde Machoň navrhl zasedací síň a místnosti pro tajemníka. Ve zbytku druhého, třetího a částečně i čtvrtého patra projektoval další kanceláře, sociální zařízení, služební byty nebo kreslírnu. Třetí patro komplexu architekt vyhradil především stavebním komisařům a projektantům. Machoň vypracoval také návrh vnitřního vybavení. 

Architekt po dokončení tohoto projektu dostal na starosti stavbu nového státního reálného gymnázia a zároveň měl urbanisticky scelit prostor Smetanova náměstí, což se mu v závěru dvacátých let 20. století podařilo. Pod vlivem avantgardních trendů v architektuře po roce 1925 postupně opustil dosavadní výrazový aparát a hledal nové postupy ve funkcionalistické a puristické architektuře. Ty pak uplatnil v případě luhačovické pošty (1927–1929), pardubického poštovního a telegrafního úřadu na Wilsonově třídě (1929–1938), automatické telefonní ústředny na pražské Letné (1929–1931) a poštovního a telegrafního pavilonu na Celostátní výstavě tělesné výchovy a sportu v Pardubicích (1931). Budova ředitelství sloužila za války jako sídlo místní buňky gestapa. Po roce 1945 objekt využívala krajská samospráva a okresní úřad. V současnosti zde kromě Pardubického kraje má své kanceláře také Magistrát města Pardubice. Budovu krajská samospráva mezi léty 2020 až 2021 citlivě rekonstruovala. Investor obnovil okna i původní barevnost a podobu fasády.

MB