Pouhých pár měsíců po realizaci olšanské hrobky pro populárního herce Slukova vytvořil takřka vedle stejný tandem tvůrců – architekt Jan Kotěra a sochař Stanislav Sucharda – náhrobek pro dalšího z legendárních herců Národního divadla. Jeho pojetí je ale zcela odlišné, mimo jiné proto, že nejde o pomník slavnému umělci, který byl v tomto případě stavebníkem: Náhrobek objednal pro svou zesnulou tříletou dcerku Miladu. Po pozdější výměně nápisové desky však již tento fakt není zřejmý a hrobka je vnímána jako pomník Eduarda Vojana.
Herec pro divadlo zahořel již v mladém věku, věnoval se mu přes nesouhlas rodičů a v šestnácti letech odešel z domova ke kočovnému divadlu. Brzy však začal sklízet úspěchy ve slavném Švandově divadle, kde hrál způsobem, který kritika označovala jako psychologický realismus, a nakonec stanul i na prknech vysněného Národního divadla. Pocity štěstí ale vystřídalo zklamání – na velké scéně se vyžadovala spíše podívaná a deklamace, kdežto Vojanův projev byl už modernější, civilnější. Na svou chvíli si musel ještě počkat. Přišla, když si ho soudobí čeští autoři začali opakovaně žádat do hlavních úloh svých dramat. Díky bratrům Mrštíkům, Aloisi Jiráskovi a režiséru Jaroslavu Kvapilovi, který i klasický repertoár předkládal současným způsobem, se Vojan stal hvězdou evropského formátu, zakladatelem českého moderního herectví. Jeho pohřbu se zúčastnil i prezident T. G. Masaryk.
Jan Kotěra se zabýval funerální tvorbou v posledních dvaceti letech svého života. Výsledkem byla ve své době nečekaně nová a velmi inspirativní díla. Každý z náhrobků je jiný (jen na Olšanských hřbitovech jich můžeme dodnes porovnat jedenáct), ale všechny spojuje nejvyšší kompoziční kvalita, výběr ušlechtilého kamene i soulad architektury a případné sochařské výzdoby a kovových doplňků, v tomto případě kované bronzové lucerny opět z dílny Franty Anýže (na historickém snímku).
Symetrická, tektonicky vystavěná kompozice hmot náhrobku je provedena z broušené mrákotínské žuly. Ležící náhrobní kámen je zakončen čely, což zvláště u spodní polygonální části evokuje postýlku. Vyvýšenou partii stély uzavírá klasicizující prvek tympanonu, který tvoří stříšku nad sochařským dílem a nápisovou deskou z černého gabrodioritu. Hlavní je zde ale malý prostor pod stříškou, průzor, téměř celý vyplněný plastikou od Stanislava Suchardy, znázorňující schouleného truchlícího mladíka a větve smuteční vrby. Na malé ploše je tu úsporně, bez dobového patosu vystižena tíha smutku, včetně nečekaného malého zázraku: Úzkým průhledem nelze nevidět do prostoru za náhrobkem, pohled míří „někam dál“.
O deset let později rozvinul Kotěra tento motiv s vnitřním prostorem a světlem v návrhu hrobky pro rodinu Janouškovu.
Kamila Jurajdová, 2025