Vertikálně orientovaný náhrobek, situovaný podél hřbitovní aleje, představuje výtvarně kultivované a harmonické spojení portrétní busty od Otakara Španiela (1881–1955) s puristickým architektonickým tvaroslovím Josefa Gočára (1880–1945). Oba výtvarné prvky vstupují do vyváženého dialogu, jenž podtrhuje důstojnost a společenský význam zde pochované osobnosti.
Náhrobek vznikl v roce 1927 jako památka na JUDr. Františka Fiedlera, významného právníka, pedagoga a politika. Fiedler byl poslancem říšské rady a českého zemského sněmu, ministrem obchodu Předlitavska, docentem zemědělského práva na české technice (dnešní ČVUT) a profesorem správní vědy na české univerzitě (dnešní Univerzita Karlova). Byl mimořádným členem České akademie věd a umění (nyní AV ČR) a v období první světové války se aktivně podílel na snahách o československou státní samostatnost. Jeho dcera Miroslava se provdala za profesora Jaroslava Kučeru, který pedagogicky i publikačně působil v oblasti elektrických strojů na Vysoké škole strojního a elektrotechnického inženýrství (dnes Fakulta elektrotechnická ČVUT). Oba manželé jsou zde rovněž pochováni, spolu s dalšími generacemi, dcerou Ing. Olgou Durychovou a jejím předčasně zesnulým synem Martinem.
Pro Gočára ani Španiela se nejednalo o ojedinělou funerální realizaci. Španiel v témže roce vytvořil také reliéf Poutníka pro Gočárův návrh náhrobku ministra školství Františka Drtiny. Na Olšanských hřbitovech již dříve spolupracoval s Gočárovým učitelem, architektem Janem Kotěrou na náhrobku rodiny Schauerovy (1922). Španiel přistupoval, jako respektovaný medailér a portrétista, k funerálním dílům s citem pro civilnost a osobní charakter ztvárňovaných osobností. Další portrétní busty houslistů Ferdinanda Lauba (†1875) a Františka Ondříčka (1922), hudební skladatelky Josefíny Brdlíkové (1910) a kenotaf pro svého syna Ivana Španiela († 1944) vytvořil na Vyšehradském hřbitově. Gočár vstoupil do oblasti sepulkrální architektury návrhem hrobu Josefa Kaizla na Vyšehradském hřbitově již v letech 1908–1909. Na Olšanech se uvedl úpravou hrobu rodiny Mánesových (1922).
Hrobka je komponována jako monumentálně působící stéla z broušené světle šedé mrákotínské žuly s kruhovou nikou, do níž je osazena realistická busta. Bronzová plastika s přírodní patinou je umístěna na nízkém žulovém soklu, který ji opticky odděluje od pozadí, čímž vytváří intimní výtvarné pole ve stylu portrétního medailonu. Typografie epitafu využívá zlacené ryté bezpatkové písmo jednoduchého geometrického typu, které podporuje celkově strohé a moderní pojetí realizace.
Náhrobek nebyl dosud restaurován, neboť je kontinuálně udržován v dobrém stavu.
Hana Lamatová, 2025