Julius Grégr (1831–1896) byl významný český novinář a politik, poslanec Českého zemského sněmu a Říšské rady a spoluzakladatel Národní strany mladočeské, který významnou měrou ovlivnil českou žurnalistiku a vtiskl jí bojovnou tvář našeho národního obrození. Za vydatné pomoci bratra Eduarda roku 1861 založil a vydával Národní listy, radikálně vlastenecké noviny, které se staly mediální platformou mladočeského hnutí a do jejichž chodu často zasahovala moc rakouských úřadů. Pro své postoje byl Grégr, podobně jako ostatní odvážní redaktoři, dokonce vězněn. Když na konci roku 1896 zemřel, bylo již rozhodnuto o místě jeho posledního odpočinku. Tím byl tzv. mladočeský plácek na Olšanech, který se stal pohřebním centrem elity Národní strany svobodomyslné neboli mladočeské. Před Grégrem zde již spočinuli Karel Sladkovský či Josef Barák.

Autorem návrhu Grégrovy vskutku monumentální hrobky ze žuly a syenitu byl Rudolf Kříženecký. Pomník je tvořen třemi částmi: mohutným schodištěm po stranách rovu zesnulého, střední částí s alegorickým sousoším a horní nápisovou deskou korunovanou Grégrovou bystou. Koncept sochařské výzdoby, jejímž autorem byl Bohuslav Schnirch, vyjadřuje symboly obrozenectví a Grégrův přínos českému národu. Ústřední ženská postava sedící na katafalku představuje Čechii střežící prapor s motivem lva. Jednou nohou se dotýká pranýře s pouty, která poukazují na Grégrovo věznění kvůli kritice habsburského zřízení. Postranní figury géniů byly vybaveny symboly ideálů osvěty a vzdělání, které Grégr tak urputně šířil a pro mladočeské hnutí byly klíčové (nalevo tiskařský lis s novinami a napravo řečnický pult s knihami). Stéla náhrobku vynáší Grégrovu bystu dekorovanou vavřínovým věncem a perem, na kterém se usadil ptáček – symbol lidské duše. Dále je podobizna obklopena motivy symbolizujícími odchod na onen svět. Kartuše s přesýpacími hodinami připomíná čas, který se naplnil. Horní okraj stély zdobí snítka makovic, atribut boha snění Hypna a symbol věčného spánku. Stéla je dále dekorovaná znakem s podanýma rukama, loutnou a mečem, který představuje slovanskou vzájemnost. Součástí původní koncepce byl také kohout stojící na pravé patě stély, prastarý symbol ostražitosti a rozbřesku nového dne. Dnes bohužel nalezneme náhrobek okradený jak o sochy obou géniů, tak obou ptáků i o další drobné dekorativní prvky, např. andílčí hlavy či rosety na soklech schodiště, což budiž smutným mementem toho, jak se dnešní společnost dokáže chovat k hrobům zesnulých. Podobný osud, tedy zcizení bronzové výzdoby, potkal též hrobku, kterou vystavěl Rudolf Kříženecký na Olšanech pro svou rodinu.

Vladislava Holzapfelová, 2025