Hrobka rodiny Benešovy ve strohém renesancizujícím stylu je ukázkou zdařilé spolupráce sochaře, architekta a zástupců uměleckého řemesla. Starší rodinná hrobka byla přebudována k uctění památky Václava Beneše. Pražský hoteliér byl mecenášem řady vlasteneckých spolků. Již jako majitel hotelu U arcivévody Štěpána se roku 1876 stal přispívajícím členem Jednoty pro dostavění chrámu sv. Víta. V osmdesátých letech, kdy vlastnil Hotel u Saského dvora (Hôtel de Saxe) v Hybernské ulici (čp. 998–4, 997–2), byl členem Sboru pro zřízení českého Národního divadla v Praze, Družstva královského českého zemského a Národního divadla, Spolku ku povznesení návštěvy cizinců v Praze a okolí nebo Jednoty pražských občanů. Jako člen Společnosti pro povznesení zahradnictví se rád pochlubil výpěstky ze zahrady své vily Hercovky, původně haaseovské, v pražských Dejvicích.

Když v březnu 1896 náhle zemřel na mrtvici, uctila vdova Josefa, rozená Burešová, manželovu památku dary dalším dobročinným korporacím. Zesnulý byl uložen do rodinné hrobky na Olšanech, která patrně nevystihovala velkolepost jeho odkazu. Rodina se proto obrátila na Josefa Václava Myslbeka, který byl sice v té době zaměstnán prací na pomníku sv. Václava, ale úkolu se svědomitě zhostil, jak dokládají záznamy v jeho deníku, dochované náčrtky původní hrobky a jejího přebudování s různými variantami umístění sochy anděla. V rozpočtu ve výši 12 520 (resp. 12 180) zlatých byl anděl (6000 zl. model; 4000 zl. odlití do bronzu) i nerealizovaný Kristus v hrobě (500 zl. sádrový model; 400 zl. odlití do bronzu). V dubnu 1897 po odsouhlasení rozpočtu paní Benešovou a uhrazení první zálohy objednal Myslbek za 100 zlatých skici pro architekturu vlastní hrobky u Antonína Barvitia, etablovaného tvůrce funerální architektury, s nímž Myslbek spolupracoval již v osmdesátých letech, například při tvorbě hrobky Karla Sladkovského.

Myslbek vytvořil i malý sádrový model anděla, dnes ve sbírkách Národní galerie v Praze. Ve skutečné velikosti nechal dílo po schválení objednavatelkou odlít do bronzu ve slévárně Bendelmayer. V květnu byla figura osazena a celou hrobku přebíral Myslbek 28. října 1900.

Anděl míru, na němž se měli podílet i Myslbekovi žáci Josef Mařatka a Emanuel Halmann, byl záhy po dokončení oceněn ve Světozoru. Později jeho kvality vyzdvihli i Václav Vilém Štech nebo Alois Lodr, který upozornil na staršího Myslbekova anděla pro olšanskou hrobku architekta Aloise Turka (III, 2, 42), též zasazeného do Barvitiovy architektury. Ta je však v případě Benešovy hrobky poněkud zastíněna sochou, stejně jako mozaika v tympanonu, která byla teprve v souvislosti s restaurováním v roce 2014 připsána firmě Neuhauser z Innsbrucku. Samotná realizace hrobky, oproti původním Myslbekovým náčrtkům více strohá, odpovídá tendenci ke zjednodušování výrazu, patrné v pozdní Barvitiově funerální architektuře.

Kromě členů rodiny Benešovy je v hrobce pohřbená Josefa (von) Ursýn-Pruszyńská, manželka c. k. majora, matka tanečnice, choreografky a novinářky Is(id)y Novákové-Pruszyńské, a pplk. MUDr. František Novák, legionář, účastník bojů s maďarskou Rudou armádou a člen fyzické ostrahy T. G. Masaryka.

Petr Sládeček, 2025