Úpravu hrobky pro svou zemřelou dcerku Mařenku (†1902) zadal její otec již etablovaným umělcům své doby Janu Kotěrovi a Stanislavu Suchardovi. Augustin Kožíšek, architekt a c. k. ministerský rada, se v té době spoluautorsky podílel na urbanistickém řešení univerzitního areálu na Albertově (1901–1902) i na návrzích jeho konkrétních staveb, např. Chemického ústavu Univerzity Karlovy (1903–1905) nebo Fyziologického ústavu bývalé Německé univerzity (1904) a dalších. Po první světové válce pracoval ve službách republiky i na druhé etapě výstavby tohoto kampusu, například na návrzích původního Chemického ústavu bývalé Německé univerzity (1919) či Hlavova patologického ústavu (1913–1921), na kterých měl ale hlavní architektonický podíl Alois Špalek.

První návrh hrobky získali manželé Kožíškovi už v roce úmrtí své dcery, a to v historizujícím stylu se dvěma lucernami po stranách stély od kameníka Ludvíka Šaldy. Už toto řešení předpokládalo umístění busty zemřelého děvčátka. K 19. září 1902 je datována žádost o povolení stavby podle tohoto návrhu. Z jakého důvodu k realizaci nedošlo, není známo, v následujícím roce ale vznikl nový, podstatně modernější secesní návrh Kotěrův. Ten měl v té době na svém kontě již několik významných funerálních realizací v Praze i mimo ni, nicméně na Olšanských hřbitovech se jedná o jedno z jeho prvních děl.

Hrobka pro Mařenku Kožíškovou je navržena v kontrastní kombinaci broušené a leštěné mrákotínské žuly a černého leštěného gabra. Hrob má stupňovitý žulový rov, překrytý svrchní deskou ve tvaru mírné stříšky. Plochá stéla s horními okosenými rohy se směrem vzhůru mírně zužuje a získává tak elegantní siluetu, typickou pro secesní styl. Na stéle se nachází nápisová deska, v ploše nad ní je v nízkém reliéfu proveden rovnoramenný kříž, doprovázený po stranách zahloubeným reliéfem geometricky stylizovaných vegetabilních festonů. Před stélou je na levé straně vztyčen pilastr s černou leštěnou hlavicí, která sloužila jako sokl pro bronzovou bustu děvčátka. Původně byla v čele vrchní desky rovu umístěna i kovová lucerna s nožkami v podobě zvadlých olistěných větévek, které kromě ideové sounáležitosti s melancholií secese a její fascinací vegetabilními procesy symbolizovaly zmar smrti. Oba kovové prvky byly neznámo kdy zcizeny. V porovnání s robustnější hrobkou Vojty Slukova, kterou Kotěra nedaleko od tohoto hrobu realizoval ve stejném roce, se jedná o dílo jemných rysů. V současnosti je hrobka sice zbavena nejcennějších artefaktů, které celou promyšlenou kompozici završovaly, nachází se však v dobrém stavu a nejeví známky opuštěnosti.

Amáta M. Wenzlová, 2025