V roce 1885 byly Olšany rozšířeny o VI. hřbitov a klasicistně novorenesanční obřadní síň a zároveň vznikly nové hlavní trasy s prostory pro noblesní hrobky zámožných Pražanů.
U podélné osy, blízko dvojice náhrobků pro herce Slukova a Vojana, vytvořených dvojicí Kotěra – Sucharda, navrhl Jan Kotěra další hrobku: tentokrát pro rodinu pražského měšťana Václava Štěpánka, mlynáře a krupaře, majitele mlýna na dnešní Novotného lávce. Jako první v ní byla pochována jeho žena Marie (1848–1905).
Žulový sarkofág tvoří jednoduchá masivní tumba s postranními bosovanými schůdky a nízká nápisová stéla, sloužící zároveň jako podstavec pro jednu z nejoriginálnějších Kotěrových funerálních prací. Ústřední motiv rozložité kompozice představuje socha modlícího se anděla s křídly přecházejícími do kanelur niky, z níž postava vystupuje. Její pojetí v kánonu geometrie ideálního těla, včetně ornamentálních vlnek a spirál, je inspirované asyrizujícími proudy secese, ale především beuronským stylem, s nímž byl tvůrce dobře obeznámen. Jedná se o sakrální umění, které vzniklo v druhé polovině 19. století v benediktinském klášteře v německém Beuronu a zaměřovalo se na studium proporcí lidského těla, přičemž vycházelo ze staroegypského ztvárnění. Jeho zprostředkovatelem pro české prostředí byl kromě pražského opatství sv. Gabriela (kde působil i zakladatel stylu Desiderius Lenz) také Jože Plečnik, autor architektonického řešení kostela Nejsvětějšího Srdce Páně na pražských Vinohradech. Ze všech původně třinácti Kotěrových prací pro Olšany je beuronský vliv nejzřetelnější právě u Štěpánkovy hrobky, podle Lenzova kánonu ale řešil například také průčelí Právnické fakulty Univerzity Karlovy.
Složitou olšanskou plastiku vymodeloval podle Kotěrova návrhu sochař Vojta Sucharda a odlil Václav Mašek. V roce 2012 byl bronzový anděl neznámým pobertou odřezán od soklu, některé postranní části byly ukradeny, zbytek však naštěstí našla v blízkém křoví externí spolupracovnice hřbitovní správy, geoložka Drahomíra Březinová. Chybějící části byly doplněny a hrobka odborně zrestaurována. Dnes je zde osazena kopie z epoxidové pryskyřice, Suchardův originál se nachází v depozitáři.
Na Kotěrových olšanských realizacích pracoval kamenický mistr Václav Žďárský (1854–1912), který v tomto případě použil broušenou mrákotínskou žulu, v nápisové části leštěnou. Na všech rámech uvedl architekta, své jméno i vročení. Žďárský založil kamenickou dílnu ve Štěpánské ulici a od roku 1884 vedl s kolegou sochařský závod Ducháček a Žďárský, Praha II, Spálená 6, jenž později dodával kamenické detaily například na stavbu nové pražské radnice na Mariánském náměstí. S architektem Fantou spolupracoval na hrobech na Vyšehradském hřbitově, například na pomníku Zdenka Fibicha. Další funerální práce z jeho dílny najdeme na Vinohradském hřbitově i jinde.
Umělecký kovolijec Václav Mašek (1844–1914) měl v době práce na náhrobku za sebou téměř čtyřicetiletou historii firmy – po letech praxe v cizině založil roku 1869 v Praze-Karlíně První uměleckou slévárnu. Na Olšanech pracoval pro sochaře Opatrného, Maudera, Myslbeka, Schnircha či Strachovského a realizoval také bronzový dekor na sarkofágu architekta Quida Bělského.
Anna Oplatková – Kateřina Lopatová, 2025
Literatura
Ukázka některých prací firmy V. MAŠEK. První pražská umělecká slévárna v Praze-Karlíně. Praha, 1903, nestr.
Drahomíra Březinová - Barbora Dudíková Schulmannová - Jana Růžičková. Jan Kotěra a Olšanské hřbitovy, Za Starou Prahu, Věstník za starou Prahu XXXIX. (X.), 2009, č. 3, příloha. 2009, nestr.
Rodina Žďárských. Zpravodaj Černovicko, 2019, č. 5. 2019, s. 12-16.
Jana Tischerová. Pražské hřbitovy, pohřebiště a sepulkrální památky. Praha, 2023, s. 118.







