Největší kaplová hrobka Olšanských hřbitovů, do jejíhož vzniku se zapojila řada předních umělců své doby, svými kvalitami odráží ambice i postavení dvou význačných průmyslnických rodin. Činnost Adalberta (Vojtěcha) Lanny staršího, potomka starobylého rakouského vorařského rodu (Lahnerů), zahrnovala řadu odvětví: železnice, hutě, těžbu uhlí, (paro)plavbu. Jeho pohřeb v lednu 1866 odpovídal velkoleposti jeho odkazu. V průvodu kráčelo sto horníků s kahanci, hudba, plavci, železničáři, studenti – a také jeho obchodní přítel, kníže Jan Adolf II. Schwarzenberg. Zesnulý byl provizorně uložen do hrobky rodiny Zdekauerů. Na podzim 1866 zahájil jeho syn jednání o nákupu pozemku, který přišel na 600 zlatých, pro hrobku, jež měla sloužit i rodině Lannova společníka Johanna Schebka. Nejspíše prostřednictvím Ignáce Ullmanna, který dříve pro Lannu staršího projektoval jeho pražský palác – novorománskou stavbu u dnešního Masarykova nádraží, se projektu zhostil jeho švagr Antonín Barvitius, právě se navrátivší z Itálie. Prestižní realizace mu měla otevřít cestu k dalším zakázkám. Prakticky souběžně s hrobkou projektovali Barvitius a Ullmann pro stejné objednavatele – Lannovu vilu v Bubenči a pražský Schebkův palác.
Stavební povolení pro velkolepou kaplovou hrobku bylo uděleno v květnu 1868 a stavebně dokončena byla v roce 1873. Ve své přísně symetrické, zcela výjimečné koncepci dvojhrobky je stavba v nadzemní i podzemní části utvářena jako trojdílná. Ze střední prostory lze vejít do postranních kaplí obou rodin a sestoupit do podzemních krypt, inspirovaných raně křesťanskými katakombami. Slohově představuje syntézu řady východisek (podobně jako Rudbogenstil, tehdy módní v německy mluvících zemích). Dle Pavla Kaliny stojí „mimo čas". Základní koncepce je novorománská, obohacená o raně křesťanské a renesanční vlivy. V řešení detailů se uplatňují italské vzory – takovým příkladem je nakonec nerealizované osvětlení interiéru hrobky půlkruhovými otvory s ozdobným mřížovím.
Na jejich místě vznikla čtveřice sochařsky ztvárněných lunet. Modely pro dvě z nich stihl vytvořit Václav Levý: jeden výjev představoval sv. Jana Nepomuckého – křestního patrona J. Schebka, Krista Vzkříšeného a sv. Josefa, druhý Pannu Mariu s Ježíškem, sv. Ludmilou a sv. Anežkou Českou (v té době blahoslavenou). Po jeho smrti byly prezentovány na výstavě Umělecké besedy a patrně i v listopadu 1874, spolu s Barvitiovými plány hrobky, v sále Svatováclavské záložny. Zbylé dvě lunety (jedna se sv. Josefem – profesním patronem tesařů a Pannou Marií s Ježíškem a druhá se sv. Annou, sv. Vojtěchem – křestním patronem V. Lanny, Kristem a sv. Matějem – profesním patronem stavitelů) už komponoval F. J. Heidelberg. Konečného provedení se ujal Ludvík Šimek, který je i autorem osmi drobných reliéfů pod lunetami, jež představují starozákonní výjevy jako typologické předobrazy novozákonních: Mojžíš vyvádí vodu ze skály – Samařská žena u studny, Mojžíš a bronzový had – Kristus dobrý pastýř, Prorok Elíša křísí syna Šúnemanky – Vzkříšení Jairovy dcery, Jonáš a velryba – předobraz Zmrtvýchvstání Krista. V sochařské výzdobě, po restaurování opět jemně polychromované, jsou viditelné vlivy italského sochaře vrcholné renesance Andrey Sansovina (K. B. Mádl), nazarénské (Marie Černá) nebo sarkofágů v ohradní stěně kostela Santa Maria Novella ve Florencii (Pavel Kalina).
Výmalbu vnitřních prostor, kterou chtěl Barvitius původně „ze strategických důvodů" svěřit Matyáši Trenkwaldovi, provedl František Sequens. Na klenbě ústřední kaple je vypodobněna čtveřice andělů s žehnající Boží pravicí. Náměty v bočních lunetách (vzkříšení syna vdovy v Naim a vzkříšení Lazara), které korespondují s výzdobou exteriéru, nepochybně vyjadřují naděje stavebníků na vzkříšení při druhém příchodu Krista. Dle Sequensova dopisu z ledna 1874 měly náklady na malbu technologií fresco-seco činit 3 200 zlatých, dalších 100 zlatých pak měla stát výmalba malých figur „v katakombách". Interiéru ústřední kaple měl dominovat nerealizovaný krucifix s postavami Panny Marie a Jana Křtitele z nehvizdského kamene od Ludvíka Šimka. Na sochařské výzdobě se měl podílet také Eduard Tom Bureš. S projekčními pracemi v Ullmannově kanceláři vypomáhal syn Barvitiovy sestry Bedřich Münzberger.
V hrobce bylo pohřbeno asi čtyřicet členů rodiny Lannovy a Schebkovy, včetně iniciátorů stavby, manželů Johannese a Marie Schebkových (†1883) a Adalberta Lanny mladšího. Poslední pohřbená freiin Marie Huberta von Lanna, zvaná Pooty, zemřela roku 1933 ve 22 letech při návštěvě Prahy na zánět slepého střeva. Její matce Augustě, zvané Asta (†1960), vdově po JUDr. Adalbertu Franzi Lannovi, již nebylo dopřáno zde spočinout. Po roce 1948 se společně se švagrovu pokoušely stavbu zachránit nabídkou na přenechání státu k pohřbívání významných osobností – výměnou za údržbu. Neúspěšně. Hrobka rodiny, jejíž potomci žijí v Rakousku, byla vyrabována. K obnově exteriéru došlo až v 21. století a těžce poničený interiér na svou záchranu stále čeká.
Petr Sládeček, 2025