Josef Gočár se věnoval sepulkrální tvorbě sice zřídka, ale začal s ní již ve čtyřiadvaceti letech, kdy navrhl náhrobek pro své rodiče na hřbitově v Lázních Bohdaneč (1904), Vycházel přitom z náhrobku od svého učitele Jana Kotěry pro rodiče Aloise Jiráska v Hronově (1902). Následovaly pražské práce: ve spolupráci s Bohumilem Kafkou hrobka Dr. Kaizla v arkádách Vyšehradského hřbitova (1908), rondokubistická realizace pro Nový židovský hřbitov, náhrobek pro rodiče Vojtěcha Preissiga na Vinohradském hřbitově a soubor čtyř náhrobků na Olšanech (z let 1922–1927). 

V případě náhrobku pro filozofa a politika Františka Drtinu Gočár jako by opět vyšel z konceptu Jana Kotěry, ale zpracoval jej po svém: Úzká náhrobní stéla, vertikálně postavená na masivním horizontálním hranolu, má formu mohutného hranolového rámu. Ten ve svém vnitřním prostoru původně držel bronzový reliéf postavy s květinou, jež měla nad hlavou průhled.

Myšlenka připomíná Kotěrovy návrhy pro Eduarda Vojana či rodinu Janouškovu, avšak civilní forma odpovídá již nové době, kdy ženy zkracovaly kadeře i sukně, začínal se hrát jazz a mladá Československá republika jako jeden z prvních zákonů schválila Zákon o žehu. Tento tzv. Lex Kvapil naplnil představy všech, kteří už dlouho toužili po moderním způsobu pohřbívání, a krom jiného přinesl také zeštíhlení hrobových míst, jež iniciovalo i novou estetiku náhrobků pro urnové hroby. Navrhovali je přední architekti, byly inspirací kameníkům, a šířily se tak nové formy. 

Náhrobky na urnových hrobech byly určeny také výjimečným osobnostem, jako byl například profesor František Drtina, který za Rakouska-Uherska spoluzakládal Českou stranu lidovou (realistickou), za kterou byl zvolen poslancem Říšské rady. Během první světové války se zapojil do odboje, v němž spolupracoval s tzv. Maffií, a po vzniku státu pomáhal utvářet československé školství. Byl žákem a stoupencem prezidenta Masaryka, který smýšlel podobně moderně.

Náhrobek, který se stal tomuto muži neokázalým pomníkem, již dnes bohužel nevidíme v plné působivosti, protože plastika poutnice byla zcizena. Nahradila ji nápisová destička z leštěné sedlčanské žuly. Odlitek reliéfu od Otakara Španiela na archivní fotografii Drtinova hrobu neodpovídá popisu, který se někdy v literatuře objevuje, tj. drobná plastika poutníka (někdy pastýře) s podobným námětem, která byla umístěna na náhrobku od architekta Ladislava Machoně na hřbitově u Strašnického krematoria.

Kamila Jurajdová, 2025