Po přesunu Vysoké školy báňské z Příbrami do Ostravy v roce 1945 využívala tato nová ostravská instituce různé starší objekty v centru Ostravy. Teprve v 50. letech byl přestavěn a dostavěn blok na Českobratrské ulici pro Hutnickou fakultu (návrh dostavby Alois Houba 1954-1956) sloužící později potřebám Ekonomické fakulty. Naproti přes křižovatku pak sídlil ve vilovém objektu (Českobratrská 1663/6) v sousedství Nové radnice rektorát. 

První plány Nové Ostravy z počátku 50. let počítaly s univerzitní čtvrtí v závěru jedné z os plánované výstavby směřující od železničního nádraží ve Svinově po několika kilometrech k dominantě v podobě stalinistického mrakodrapu, završujícím zástavbu nového města (dnešní městská část Ostrava-Poruba).   Mrakodrap měl být centrem univerzitní čtvrti se sídlem rektorátu. Počítalo se s přesídlením Vysoké školy báňské a doplněním o novou fakultní nemocnici s lékařskou fakultou. Záměr byl po roce 1956 po odeznění formálního tlaku na architekturu v duchu socialistického realismu transformován do podoby modernisticky koncipovaného souboru univerzitního areálu.

V roce 1958 si Vysoká škola báňská objednala u Státního projektového ústavu v Ostravě (Stavoprojekt) podklady pro zpracování investičního úkolu pro nový univerzitní areál v územním plánem vymezeném místě v Porubě. Původně mělo jít o podklad k architektonické soutěži, která měla specifikovat volbu staveniště a objemovou studii školy. Přípravu stavby areálu VŠB v Porubě řídil a koordinoval profesor architekt Jaromír Moučka z katedry výstavby dolů Hornické fakulty. Investiční úkol byl zpracován v roce 1962 již pod vedením docenta Radomila Kittricha, který byl prorektorem pro výstavbu. Urbanistický návrh pochází z let 1962-1964, architektonická soutěž se nakonec nekonala. 

Všechny projektové stupně stavby univerzitního areálu vznikaly v ostravském Stavoprojektu v Ateliéru 6 pod vedením architekta Zdeňka Strnadela. Úvodní projekt na výstavbu školské části byl schválen v roce 1966. V týmu, který se podílel na návrzích staveb pro vysokou školu, pracovali architekti Zdeněk Kupka, Vladimír Svoboda, Zdeněk Šťastný a Milena Vitoulová. Výuková část zahrnovala objekty kateder, poslucháren a malých laboratoří, velké halové dílny a budovu rektorátu, která měla tvořit dominantu této části univerzitní čtvrti. Etapa byla dokončena v roce 1973, kdy se převážná část kateder všech tří tehdejších fakult (Hornická, Hutnická a Strojní) přestěhovala do Poruby.

Výrazná desková desetipodlažní budova, původně určená pro katedry a děkanáty podle návrhu architekta Vladimíra Svobody dominuje severozápadnímu okraji univerzitního areálu. Rektorát, který zde v současnosti rovněž sídlí a podle nějž se dnes objekt nazývá, byl plánován ve výškové budově v osové pozici v prostoru v závěru Hlavní (Leninovy) třídy, ta ale nakonec nikdy nebyla postavena. Podél ulice 17. listopadu (původně Vítězného února) navázala na výškovou budovu kateder a děkanátů nižší část výukových prostorů s hřebínkovou dispozicí s vnitřními dvory otočená dovnitř kampusu. Na úrovni 2. podlaží jsou všechny budovy po celé délce fronty propojeny vnitřní chodbou, na kterou se později napojila budova univerzitní knihovny (1989) a auly (2006). S budovou C (sdružené kruhové posluchárny, 1973) je budova rektorátu propojena přes budovu B suterénním stoupajícím koridorem.

Konstrukčně je budova rektorátu provedena jako železobetonový skelet se zavěšenou fasádou a s tradičně prováděným výplňovým zdivem. Dispozičně se střídá dvoutraktové a trojtraktové řešení jednotlivých částí.

Základní ortogonální hmoty budov měly fasádní pláště s různou strukturou kompozičního členění. Původní barevnost všech částí budov byla neutrální s použitím jednotného nebo obdobného architektonického členění i barevnosti. Povrchové materiály představovaly původně záměrný sjednocující prvek architektonického řešení. 

Zavěšený plášť výškové budovy rektorátu měl původně černé skleněné parapetní panely a pásová okna a byl rytmicky členěn stříbřitými hliníkovými lištami Po provedené rekonstrukci fasády budovy z let 1999-2000 se v současnosti na budově rektorátu uplatňuje nepůvodní dominantní tyrkysově zelená barva pláště bez viditelného rastru členění. Na navazujících částech souboru budov jsou postupně při rekonstrukcích používány různé okenní a obkladové systémy a různé odstíny barevnosti fasád bez původního jednotícího charakteru.

Vstup do budovy rektorátu je akcentovaný mohutným kvádrem z pohledového betonu vystupujícím z plochy fasády, který tvoří zastřešení hlavního vchodu. Na venkovní vstupní prostranství se schodištěm navazuje dvoupodlažní vstupní hala. Na umělecké dílo před vstupem do budovy byla v roce 1968 vyhlášena vyzvaná umělecká soutěž. Úkol nakonec připadl ostravskému sochaři Vladislavu Gajdovi, který ve svém návrhu propojil dominantní reliéf umístěný nad vstupem (Prométheus; Rozmach vědy, techniky a civilizace) s vnitřní částí propisující se do interiéru ve druhém podlaží vstupní haly, a s pískovcovým reliéfem (Uhlí a železo; Zrod uhlí) na stěně naproti vstupu. Umění je v tomto případě pro architektonické řešení interiéru haly základním výrazovým prostředkem. 

Na přelomu tisíciletí byla vnitřní část reliéfu Vladislava Gajdy zakryta sádrokartonovou stěnou a prostor byl utilitárně rozdělen na jednotlivé části, které sloužily univerzitním výstavám a prezentacím. V květnu roku 2016 byl na základě archivního výzkumu původní podoby návrhu reliéfu iniciován průzkum prostoru za stěnou. Sondou bylo zjištěno, že za předstěnou je stále ukryta vnitřní část Gajdova reliéfu. V roce 2019 proběhla rekonstrukce celého prostoru včetně odstranění předstěny, opravy kamenné dlažby a restaurování měděného reliéfu. Část prostoru v patře je v místě vnitřního reliéfu osvětlena opravenými stropními světlíky.  Vnitřní část reliéfu Prométheus je od té doby znovu součástí prostoru vstupní haly v původní podobě.

Vstupní hala je dodnes zachovaná bez výraznějších úprav jako celek s uměleckými díly, s originálními kamennými dlažbami, obklady a výrazným schodištěm včetně původního kovového zábradlí se skleněnými výplněmi. Prostor haly reprezentuje hodnotný a doposud jen s malými úpravami autenticky dochovaný interiér veřejné budovy z přelomu 60. let 20. století výrazně ovlivněný přítomností tří obsahově i formálně navazujících monumentálních uměleckých děl Vladislava Gajdy.

Předprostor rektorátu u hlavního vstupu uvozuje venkovní dlážděné prostranství napojené exteriérovými schodišti na uliční prostor dnešní ulice 17. listopadu. Toto prostranství bylo postupně vybavováno designovými prvky (žerdě vlajkoslávy, Koce Krstovský, Vladimír Svoboda, 1973-1974) a během úpravy v roce 2002 uměleckými díly (pítko ve tvaru sovy Rudolfa Kouby 2002; a skupina soch Olbrama Zoubka, 2002). V současnosti jsou do dlažby před vstupem každoročně vsazovány plakety významných absolventů univerzity. 

Architektonické řešení univerzitní čtvrti z přelomu 60. a 70. let 20. století je reflektováno v publikacích prezentujících architekturu socialistického Československa a jeho školských staveb, ale díky rozsahu a významu je areál Vysoké školy báňské zaznamenán i v současné literatuře věnující se historii architektury 2. poloviny 20. století. Areál VŠB v Ostravě je řazen k příkladům pozdního internacionálního stylu a porovnáván s rozsahem obdobným slovenským areálem Vysoké školy polnohospodářské v Nitře architektů Vladimíra Dedečka a Rudolfa Miňovského z let 1959-1965.

EŠ