Národní podnik Plynostav sídlící v Pardubicích měl jako dodavatel produktovodů všeho druhu nadnárodní význam. Organizaci vyhradil pardubický krajský národní výbor hodnotné staveniště v administrativním okrsku na nároží tehdejší ulice Čsl. Armády a náměstí Budovatelů. Budova doplňovala sousední ředitelství Chemoprojektu, již stojící, a souběžně plánovaný Průmstav.

Plynostav nejprve v lednu 1959 žádal o povolení pětipatrové stavby skeletové konstrukce. Objekt pro 300 pracovníků měl mimo Plynostavu sloužit i Oblastnímu ústavu geodézie a kartografie (OÚGK). Kromě administrativních prostor měla na žádost Plynostavu stavba zahrnout také 10 stabilizačních bytů. 

Následně se investice dočasně ujal pardubický GIBOV (Generální investor bytové a občanské výstavby), snad z administrativních důvodů. Upravený návrh objektu předložil člen ateliéru Lumíra Potůčka z místního Stavoprojektu, Gustav Havíř, v červnu 1959. Ačkoliv projekt získal 9. prosince 1959 stavební povolení a počítalo se se zahájením v následující sezoně (původně dokonce již v 4. kvartálu 1959), stavba nakonec začala až o rok později podle opětovně změněného projektu, znovu pod hlavičkou Plynostavu. 

Variantám je shodná koncepce pětipodlažního hranolu, doplněného v ustupujícím nároží o vyložený, na železobetonových pilířích vynášený kvádr v úrovni prvního patra. Právě zde měl sídlit OÚGK (stavební povolení získal objekt v únoru 1960 v rámci samostatného řízení). 

Výtvarný ráz dává konečnému návrhu pravidelný rytmus monolitické železobetonové konstrukce. Na rozdíl od sousedního Chemoprojektu je ředitelství Plynostavu plochostřeché, s krásným detailem pochozí terasy kryté pergolou zpevněnou kvádrem schodiště a strojovny výtahu. Rytmus dlouhému severnímu průčelí dávají lodžie bytů v první ose z východu a páté ose ze západu. Plochu oživují i barevná pole, původně vínová. S plochým severním průčelím současně budovaného Průmstavu, prolomeným jen vysokým sdruženým oknem, vhodně kontrastuje bohatší členění trojosé západní ustoupené fasády Plynostavu i tmavě obloženého kvádru v prvním patře s průběžným oknem. Naopak spojení se starším a jakoby z jiného výtvarného světa pocházejícím Chemoprojektem s jeho většinově zděnou konstrukcí, klasickým tvaroslovím fasády a do ulice zešikmenou střechou vyznívá rozpačitě. 

Budova Plynostavu obsahovala nad průjezdem ve východní části domu vyžádané byty. Zbytek trojtraktového interiéru naplňovaly do logických celků sdružené kanceláře, zasedací místnosti a další prostory pro veškeré organizační složky vedení Plynostavu. Vertikální komunikaci v dlouhé budově zajišťovala dvě dvouramenná schodiště a výtah přístupný z hlavní haly.

Do trvalého užívání získal investor budovu v červnu 1964, kolaudace proběhla ještě o tři roky později v rámci „úklidu“ administrativních nesrovnalostí po vzniku Útvaru hlavního architekta na městském národním výboru. 

V 70. letech bylo kvůli práci na tranzitním plynovodu třeba navýšit výměru kanceláří. Původní záměr střešní nástavby naštěstí investor na podnět národního výboru opustil a 530 m² nových kancelářských prostor vzniklo z vyklizených bytů (realizace 1979–80). Pozdější úpravy pak zahrnuly zejména změnu barevnosti fasády spojenou s osazením barevně sladěných plastových oken, ale i nevhodné osazení billboardu šikmo posazeného do ustoupené rohové partie (2013).

Objekt, dodnes sloužící administrativním účelům, se zásadně podílí na utváření charakteru frekventované části města. Kvalitu mu vedle chytrého akcentování rohové parcely dávají i detaily, zvláště kontrast lesklých tmavých obkladů nárožní části s racionálním rastrem skeletu a přírodním obkladem z travertinu v přízemí. Na mimořádně příznivém účinku celku se podílí i subtilní střešní pergola. 

JI