Po odmítnutí odvážné vize Jindřicha Malátka, Jiřího Eisenreicha a Jana Fišera potřeba postavit tranzitní telefonní ústřednu v Pardubicích nezmizela. Od roku 1976 šlo o pevnou součást plánů na proměnu náměstí Budovatelů. Komplex měl obsahovat tranzitní ústřednu a nově i radioreléovou věž pro posílení televizního signálu. Nakonec mu bylo vyhrazeno staveniště v severozápadním rohu náměstí mezi silnicí do blízkého sídliště Závodu Míru a řekou Labe (umístění definitivně zafixovalo územní rozhodnutí z listopadu 1977). V polovině následujícího roku federální ministerstvo spojů potvrdilo připravovanou investici s uvažovaným rozpočtem téměř 96 mil. Kčs.

Finální návrh ve Spojprojektu připravoval tandem Jana Winklera (administrativní a provozní budova) a Tomáše Dohnala (věž) z ateliéru Vladimíra Oulíka. Během projektování se autoři museli potýkat s materiálovými, byrokratickými i technologickými bariérami. Zástupci dodavatele, n. p. Průmstav Pardubice, usilovali o co možná nejjednodušší řešení. Proti tomu architekti i nadřízené orgány správně chápali, že budují novou dominantu Pardubic v exponované části města, jež si i za cenu komplikací při výstavbě zaslouží kvalitní architektonické ztvárnění. Diskuse se týkaly zejména podoby věže, dodavatel doporučoval jednodušší kruhový průřez. Autoři prosadili technologicky náročnější, ale zato výtvarně působivější osmibokou podobu.

Po řadě podobných diskusí, v nichž bylo nutné zohlednit požadavky ministerstva národní obrany i dalších aktérů, mohli autoři od ledna do dubna 1979 vypracovat prováděcí projekt. Zamýšlená stavba zahrnovala šestadvacet objektů. Klíčový byl kabelovod, který novou ústřednu spojoval s někdejším mozkem pardubické telekomunikační sítě v Machoňově poště na třídě Míru. Hlavními součástmi areálu tranzitní ústředny se měly stát dvě budovy u úpatí věže.  Západní čtyřpodlažní podsklepený administrativní objekt navrhl Winkler v konstrukční soustavě MS-71. Východně od něj stojí objemnější kvádr provozní budovy. Pro něj kvůli potřebě větších sálů pro umístění objemné technologie zvolili autoři konstrukční skelet T-PMS 67. Obě stavby v jižní části spojuje prosklený komunikační krček. Při severní hraně objektů pak navrhl Tomáš Dohnal 81 metrů vysokou železobetonovou věž s čtveřicí plošin pro osazení vysílacích technologií. Areál doplňují energocentrum, parkoviště a další podpůrná infrastruktura.

V naznačené podobě byl projekt federálním ministerstvem spojů v červnu 1979 schválen a s konečným rozpočtem necelých 93 mil. Kčs určen k provedení s termínem ukončení v prosinci 1983. Jak bylo obvyklé, na stavbě docházelo k četným zpožděním, vyvolaným zejména nedostatkem pracovníků n. p. Průmstav. V roce 1982 se akce dokonce zastavila, aby ji vzápětí „zachraňovali“ svazáčtí brigádníci. Že šlo jejich angažmá na úkor kvality výstavby, není třeba dodávat. „Kvalifikovaný zedník je dnes téměř nad zlato,“ povšiml si na stavbě v červnu 1985 reportér místní Záře. 

Všechny potíže vedly ke stavebnímu dokončení stavby s tříletým zpožděním, přestože dílčí celky rozsáhlého komplexu získávaly povolení k užívání již od roku 1982. Po finalizaci stavby v předvečer výročí Velké říjnové socialistické revoluce 6. listopadu 1986 trvalo další tři roky vybavování objektu provozními technologiemi. Do služby tak vstoupila v polovině roku 1989.

Mladší dějiny objektu jsou pro stavby tohoto typu příznačné. Rychlá digitalizace záhy vedla k dramatické proměně komunikačních technologií, objemné sály automatizovaných relé jsou tak zčásti prázdné, zčásti upravené na kancelářské prostory. Adaptace obnášela proražení oken v prvním patře provozní budovy a později i zastavění dříve otevřeného přízemí ve východní části objektu, které vhodně odlehčovalo hmotu provozní budovy. Změnila se i tvář věže, původně omítnuté ve dvou tónech bílé a žluté omítky. Zmizel i typograficky ušlechtilý nápis „TÚ“ na východním průčelí, dodaný družstvem ZUKOV a zaplacený z hlavy V rozpočtu jako obligátní umělecké dílo. V roce 2009 doplnil siluetu věže vysílací nástavec. 

Přes tyto i další dílčí změny si však areál ponechává svou funkci komunikačního uzlu (v současnosti se uvažuje o zpřístupnění věže pro vyhlídkové účely). Administrativní a provozní budova slouží CETINu, významnému provozovateli telekomunikačních sítí, věž vlastní České radiokomunikace. Stále má platnost pro šíření radiového i digitálního signálu. 

Zachování původní funkce je klíčové pro uchování komplexu, který patří mezi přední ukázky práce Spojprojektu. Mezi nimi nezaujme high-tech radikalitou či ryzí futurističností, která byla vlastní projektům z ateliéru Václava Aulického. Kvality pardubické ústředny jsou jemnější. Spočívají v přehledné objemové kompozici odrážející čitelně funkci jednotlivých částí areálu a v neopominutelném panoramatickém působení subtilní a harmonicky proponované věže kontrastující hladkostí svého betonového dříku s haptickými kvalitami keramických obkladů dalších částí komplexu. Jde o hodnoty, které stojí za ochranu.

JI