Unikátní pískovcový náhrobek spojuje eleganci s praktičností – jedná se o desku náhrobního kamene s vkusně zdobenou stélou, srostlou do jednoho celku s lavičkou na lvích tlapách. Stylově ještě vychází z historismů, ale esprit už má secesní. Stéla s nápisovou deskou je rámována volutami a hlavičkami andělíčků, zakončená ozdobnou urnou, která je částečně zavinutá do drapérie a symbolicky doplněná snítkou vavřínu i dolů obrácenou pochodní se zhášeným plamenem. Zdobný prvek představují také nápisy Fantovým písmem: na lavičce (zkrášlené i v části pod sedákem kovanou mřížkou) letopočet vzniku MDCCCXCVIIII a na bocích krycí desky nápis SVĚTLO SVIŤ VÁM VĚČNÉ a ODPOČÍVEJTE V MÍRU A POKOJI.

Josef Fanta vytvořil náhrobek nejen zdobný, ale zároveň velmi pozorný k vážené přítelkyni, která zde pochovala matku. Otec Anny Lauermannové zemřel již o dvacet let dříve u její starší sestry, provdané v Nymburku, kde jeho náhrobek zdobí portrétní medailon od J. V. Myslbeka. To vypovídá o jeho významu, lékař, porodník Mikuláš Miksche měl řadu přátel mezi nejvýznamnějšími osobnostmi naší kultury a veřejného života. Společensky založená Anna si tak od dětství užívala debat o kultuře a politice. Její nejlepší přítelkyní se stala Marie, dcera Františka Ladislava Riegera, Vůdce národa. A byl to později právě on, kdo jí jako terapii po těžkém manželství doporučil zřídit literární salón. Navázala tím na domácí salón v obývacím pokoji Riegera a Palackého a vytvořila velmi příjemné a oblíbené místo k setkávání umělců a veřejně činných Čechů několika generací. Salón na dnešním Jungmannově náměstí byl zaměřen především literárně, ale diskutovalo se zde i o výtvarném umění, divadle či architektuře. Navštěvovala jej například Eliška Krásnohorská, Julius Zeyer, historik Jaroslav Goll, ale třeba i bratři Čapkové. Rovněž Anna byla literárně činná, překládala a publikovala pod pseudonymem Felix Téver (česky Šťastná Tibera) jako upomínku na léta, kdy se zotavovala i s malou dcerou Olgou v Itálii.

Mezi hosty salónu patřil také architekt Josef Fanta, který v době, kdy navrhl tuto hrobku, tedy krátce před přelomem století, přecházel plynule od novorenesance k secesi a pracoval na návrhu stavby, již s jeho jménem spojujeme nejčastěji – nádraží Františka Josefa I. (dnešní hlavní nádraží v Praze). V secesním slohu jeho dílo naplno rozkvétá, týká se to i tvorby pro kostely a hřbitovy – vznikají mnohé náhrobky, zejména na Vyšehradském hřbitově nebo velká hrobka průmyslníka a mecenáše Bondyho na Novém židovském hřbitově. Fantovu nejvýznamnější funerální realizaci však najdeme v Poděbradech, kde je autorem koncepce nového hřbitova s bránou a kaplí. Čelní stěna je rozčleněna slepými arkádami na místa pro umělecky cenné hrobky, zdobí ji reliéfy od Františka Bílka.

Kamila Jurajdová, 2025