V letech 1873–1877 vystudoval stavitelství na české technice v Praze a následně působil v huti Josefa Zítka při práci na výstavbě budovy Národního divadla. V roce 1881 se vrátil na svou alma mater v roli asistenta proslulého architekta a pedagoga Josefa Schulze. V roce 1890 dokončil stipendijní cestu po Itálii, kde studoval antickou a renesanční architekturu. Poté se již začal věnovat samostatné tvůrčí činnosti, ale zároveň ještě pomáhal Schulzovi s výzdobou jeho větších realizací (Rudolfinum, Národní muzeum). Nadále zůstal spjatý také se školou, kde byl v roce 1909 dokonce jmenován řádným profesorem starokřesťanské a středověké architektury. Uvedená slohová období ho provázela i v praktické tvorbě při opravách a renovacích historických staveb, zejména kostelů – například Nanebevzetí Panny Marie ve Zlonicích (s Friedrichem Ohmannem), sv. Václava na Zderaze v Praze nebo Nanebevzetí Panny Marie v Klatovech. Kromě rekonstrukce památek se zabýval i navrhováním interiérů a náhrobků a výrobou různých uměleckoprůmyslových děl ze dřeva, keramiky, kovu i textilu. S Mikolášem Alšem si při výzdobě Wiehlova domu na Václavském náměstí v Praze (1894–1896, čp. 792) vyzkoušel také navrhování sgrafit. Silnou stránku jeho tvorby představovalo projektování rodinných domů, které nesly originální rukopis. Jedná se zejména o dvě novorenesanční vily v Poděbradech inspirované severským stylem. Jako charakteristický rys se zde uplatňuje neomítnuté opukové zdivo v kombinaci s červenými cihlami a dekorativními pískovcovými prvky, dynamické tvarosloví v podobě stupňovitých štítů a vikýřů, někdy se objevuje také plastický dekor a sochařská výzdoba.

V Hradci Králové projektoval v roce 1909 vilu pro gymnaziálního profesora Bohumila Hobzeka na nábřeží Orlice (Balbínova čp. 447). Její pojetí více odráží tehdejší novobarokní tendence, které ve východočeské metropoli rozvíjel zejména Rudolf Němec. V typickém obloukovém štítu hlavního průčelí je umístěna Madona s dítětem od sochaře Čeňka Vosmíka. Tomuto svému častému spolupracovníkovi navrhl Fanta vilu hned v dalším roce. Stojí na Smíchově a ztělesňuje snahy o proměnu architektova tvůrčího pojetí. Tvarové změkčení a střídmý dekor již dokládají dílčí přebírání secesních vlivů a hledání jejich uplatnění pro tuzemské prostředí. Tomuto svému úsilí však Fanta nedokázal vtisknout přesvědčivost, a proto zůstalo vesměs pouze u povrchního a vnějšího dojmu. V osobitém rozvíjení moderny architekta limitovala i generační otázka, kterou nejlépe vystihoval rozdíl mezi jeho konzervativním pojetím českoslovanské prezentace na světové výstavě v Paříži (1900) a progresivní expozicí českého umění, kterou o čtyři roky později připravil Jan Kotěra pro výstavu v St. Louis. Nejhlubší zaujetí pro hledání nového stylu projevil Fanta u největší a nejprestižnější zakázky, kterou kdy realizoval. Budova pražského nádraží Františka Josefa totiž kromě podmanivé zdobnosti nepochybně zaujme i „zápasem o novou formu“, jak monumentální a zároveň funkčně jasně definovanou stavbu vnímal Antonín Engel. [1] Secesním ornamentem vyniká i dům Hlaholu na pražském nábřeží Vltavy a několik filigránsky zdobených hrobek na Vyšehradském hřbitově. Zásadním stylovým reprezentantem jeho volnější tvorby se potom stal pomník napoleonské bitvy u Slavkova z roku 1912. Po vzniku republiky byl přijat za člena akademie věd a umění a do roku 1926 působil na pražské ČVUT. Jeho posledním velkým dílem byla budova ministerstva obchodu Na Františku (1925 –1932), která se ale již při svém vzniku zařadila do proudu anachronické, byť velkolepé architektury veřejných budov. Fanta se dožil bezmála sta let; zemřel v roce 1954 ve svém domě v Jevanech a pohřbený je v rodinné hrobce na Olšanských hřbitovech, kterou sám navrhl.

MP

Poznámka:

[1] Srov. Styl, 1912, IV., s. 34.