Josefa Fantu (1856–1954) lze označit za jednu z nejvýraznějších postav české architektury. Jeho tvorba je, snad i díky faktu, že se dožil téměř stovky let, neobyčejně různorodá. Do povědomí veřejnosti se bezesporu zapsal především jako autor návrhu secesní budovy dnešního hlavního nádraží v Praze. Neméně pozoruhodná je ovšem i jeho práce v oblasti funerální architektury, kde se ukázal být velice plodným tvůrcem. Krom nespočtu jednotlivých náhrobků, které nalezneme v těch nejvýznačnějších nekropolích, včetně Vyšehradského hřbitova a hrobky Slavín, se Fanta do oblasti sepulkrální tvorby nejvýrazněji zapsal dvěma secesními projekty: návrhem řešení nového městského hřbitova v Kluku v Poděbradech a Mohylou míru – památníkem bitvy u Slavkova, který zároveň slouží jako místo uložení ostatků zde padlých vojáků. Na výzdobě svých staveb často a rád spolupracoval s významnými sochaři, nejčastěji s Čeňkem Vosmíkem.

Ani olšanská hrobka, kterou navrhl pro svou rodinu roku 1894, není výjimkou. Nejprve byla určena pro jeho zesnulou maminku Barboru Fantovou, čemuž odpovídá i ikonografický program bronzové sochařské výzdoby. Nejvýraznější částí náhrobku vytesaného ze světlé žuly je segmentový nástavec zdobený medailonem s Pannou Marií a Ježíškem – matkou něžně objímající své dítě. Obě postavy jsou pojaty velmi líbezným způsobem. Marie drží Ježíška za nožičky, zatímco on se levou ručkou dotýká jejích prstů a pravou žehná příchozím. Zlidšťujícím momentem je též draperie, ze které vykuke Ježíškovo holé bříško. Panna Maria plnila roli významné průvodkyně na věčnost a přímluvkyně u Posledního soudu. Inspirací pro toto pojetí Marie s dítětem byl pravděpodobně raně renesanční reliéf od Antonia Rosselina ve florentském kostele San Miniato. Medailon je zdoben jehličnatým festonem se šiškami, prastarým symbolem věčného života. Již v době antiky byla šiška pinie, středomořského jehličnanu, považovaná pro svoji schopnost ochrany semen za symbol nesmrtelnosti. Tato symbolika se později rozšířila i u nás a převzaly ji šišky lokálních stálezelených stromů. To je též důvod, proč se dušičkové věnce vyrábějí právě ze šišek. Segment s bronzovou výzdobou odděluje od plochy stély římsa a latinský letopočet založení hrobky. Pod ním se nachází rolverková kartuš s nápisovou deskou z tmavého materiálu. Dále zde nalezneme do žuly vytesaná písmena řecké abecedy: uprostřed chí a rhó, která tvoří chrismon – monogram Ježíše Krista, nalevo pak alfu a napravo omegu. Tento grafický zápis upomíná na Poslední soud, při němž Kristus prohlásil: „Já jsem první (alfa) i poslední (omega), který jest a který byl a který přichází.“ Zatímco rov hrobky tvoří nenápadná horizontální plocha porostlá břečťanem, stéla je neobvykle výtvarně pojednaná i v zadní části, kde se nachází geometrický reliéf v podobě kruhu připomínajícího Boží oko a tří obdélníkových desek.

Vladislava Holzapfelová, 2025