Monumentální, horizontálně formovaný klasicistní náhrobek patří jedné z nejvýznamnějších pražských rodin v oblasti stavebního podnikání. Není s jistotou doloženo, zda či do jaké míry se na projektování hrobky podílel samotný Matěj Blecha. Rok po její realizaci bylo dílo publikováno v oborovém časopise Kámen s uvedením autora Theodora Brože. Jeho vazba na Blechovu firmu je nicméně otevřena dalšímu bádání. Je možné, že se na náhrobku podílel pouze jako stavitel. Volba prestižního místa i celková kvalita návrhu rozhodně nevylučují spoluúčast či přímé autorství buď samotného Matěje, nebo jeho syna Josefa (ml., 1896–1958), který byl také architektem a následně i majitelem firmy. Podle zjištění Vojtěcha Odcházela navíc situace naznačuje, že Matěj podnik postupně předával už od roku 1916 a v návaznosti na převod majetku mohl chtít urovnat také věci poslední, včetně rodinné hrobky.
Matěj Blecha měl díky rodinnému zázemí prestižní stavební firmy možnost studovat na české technice v Praze, obor pozemní stavitelství, a pokračovat na Technische Universität ve Vídni, kde kromě toho vystudoval architekturu na Akademie der bildenden Künste. V roce 1890 jej bratr Josef přijal do rodinné firmy, po deseti letech však zemřel a dva roky nato jej následoval i bratr Alois. Majitelem zavedeného podniku s více než třicetiletou tradicí se tak stal inženýr, architekt a stavební podnikatel Matěj Blecha. Spolupracoval s předními architekty Osvaldem Polívkou, Antonínem Wiehlem, Josefem Gočárem, Josefem Zaschem, Otakarem Novotným a dalšími. Podnikal nejen v českých zemích, ale také v Itálii, Srbsku, Německu, Polsku, Maďarsku, na Ukrajině a dokonce v Západní Indii.
V letech 1909 až 1914 byl hlavním projektantem firmy Blecha mladý progresivní architekt Emil Králíček, který pracoval také s novým kubistickým stylem. Krátké období kubismu se zhmotnilo v několika zakázkách Blechovy firmy: v domě Diamant ve Spálené ulici, ikonické lucerně za Adamovou lékárnou nebo v projektu Šupichových domů s divadlem Rokoko (kde už se kubismus projevil spíše jen omezeně, ve vnitrobloku).
Hrobka ze světlé požárské žuly, jež vyniká monumentalitou a lapidárností kompozice, se stylově hlásí k novoklasicismu – stylu, který byl ve funerální tvorbě značně oblíbený. Nízkou trojosou rohovou stavbu tvoří střední krytá část a postranní díly, dnes porostlé břečťanem. V bocích pietní místo rámují trojice masivních kanelovaných polosloupů, jež nesou hladký architráv, a prostá kamenná stéla je osazena trojicí mramorových desek. Opakující se číslo tři může odkazovat na Boží trojjedinost. Prostřední deska je věnována manželům Blechovým, pod ní se nachází kenotaf vnuka Matěje se ženou, kteří jsou pohřbeni v Kanadě. Náhrobní desku zdobí mohutný bronzový vavřínový věnec.
Anna Oplatková – Kateřina Lopatová, 2025