Jan Palach se rozhodl svou obětí zburcovat československou společnost, která se již smířila s okupací vojsky Varšavské smlouvy. Jeho čin, při kterém sám sebe označil jako „pochodeň číslo 1“, se stal demonstrací nesmírné odhodlanosti a odvahy jedince konat ve jménu svobody vlasti a národa. Zemřel 19. ledna 1969 na následky rozsáhlých popálenin tři dny poté, co na Václavském náměstí v Praze provedl akt sebeupálení. Jeho pohřeb 25. 1. se stal národní tryznou a veřejnou manifestací proti totalitě.

Palachův hrob, který vznikl následujícího roku, je tvořen velmi prostou architekturou podle návrhu Ivo Loose (1934 - 2009) a Jindřicha Malátka (1931 - 1990). Vzhledem k tomu, že autoři náhrobku byli aktivními kritiky režimu, nebylo jim umožněno se výrazněji umělecky prosazovat, přesto se podíleli na předních brutalistních projektech (Transgas, pošta v Košířích). Hrob má podobu vyvýšeného obdélného rovu - jakéhosi lůžka, na kterém spočinul bronzový reliéf ležící postavy. Jeho autorem byl sochař Olbram Zoubek (1926 - 2017), který zároveň sňal Palachovu posmrtnou masku. Zoubek pojednal postavu jako nahé mužské tělo s velmi naturalisticky zvrásněným povrchem. Odevzdaně ležící zdánlivě mrtvá figura má však otevřené oči a lehce pozvedá pravou ruku, čímž velmi intenzivně komunikuje s návštěvníky. Deska je zdobena symbolem kalicha, který napovídá, že zesnulý pocházel z evangelického prostředí.

Palachův hrob se stal okamžitě frekventovaným pietním místem, jehož návštěva skrytě vyjadřovala nesouhlas s okupací a režimem. Státní bezpečnost proto nechala bronzovou desku již tři týdny po osazení, v červenci 1970, odstranit a následně roztavit. Po krutém nátlaku a šikaně ze strany StB byla Janova matka donucena souhlasit s exhumací a zpopelněním jeho ostatků, které byly uloženy v urnovém háji ve Všetatech, kde rodina žila. Na zlikvidovaném hrobovém místě se objevil nový náhrobek se jménem Marie Jedličkové. Tajné policii se tak sice podařilo vymazat z povrchu zemského Palachův hrob, nikoli však jeho poselství. Po listopadové revoluci se situace změnila, v říjnu 1990 byl hrob obnoven, ostatky vráceny na původní místo a Olbram Zoubek znovu odlil bronzovou desku, jejíž model více než dvacet let uchovával ve svém ateliéru. Roku 2019 byl náhrobek prohlášen za národní kulturní památku, stejně jako náhrobek Jana Zajíce, který se jako „pochodeň číslo 2“ upálil 25. února 1969. Navzdory Zajícovu přání být pochován v Praze jako jeho předchůdce převezla StB jeho ostatky do rodného Vítkova na Moravě. Ústředním motivem náhrobku, který rovněž navrhl Olbram Zoubek, měla být opět horizontální deska s reliéfem ležící postavy na pískovcovém sarkofágu vynášeném čtveřicí bronzových koulí. Komunistický režim však nedovolil hrob v této podobě realizovat. Trnem v oku se mu staly například zmiňované koule, ve kterých spatřoval symbol věznění, a tudíž zašifrovanou kritiku socialismu. Původně zamýšlená podoba hrobu směla být dokončena až v roce 1990. Ostatky obou hrdinů tak konečně došly klidného spočinutí.

Vladislava Holzapfelová, 2025