Absolvoval dekorativní architekturu na Uměleckoprůmyslové škole u Friedricha Ohmanna, který tento vzdělávací institut zdárně posouval k moderním evropským trendům. Sice i v jeho speciálce hrál důležitou roli odkaz antické architektury, ale značný prostor si vyhradily mladší slohy – baroko a klasicismus. I přes využívání tvarosloví historizujících slohů vykazoval Ohmann v navrhování osobitou invenci a uměřenou dekorativnost. Později tak přirozeně zareagoval i na podněty zahraniční moderny a otevíral u nás dveře secesi. Intuici a odborné kvality dokázal bravurně předat svým nadaným žákům. Vedle Aloise Dryáka k nim patřil i Rudolf Němec, s nímž Bendelmayer zahajoval svou kariéru. Společně nejprve realizovali nájemní dům Belvedere na rohu Kamenické a Kostelní ulice na pražské Letné a v soutěži na Měšťanskou besedu v Plzni získali třetí cenu. V roce 1898 zažili stejně jako další mladí tvůrci bouřlivou atmosféru přerodu pevnostního Hradce Králové v moderní metropoli. Navrhli zde dům pro stavitele Viktora Weinhengsta na Eliščině nábřeží čp. 310, jejíž novorenesanční fasáda již v náznacích předznamenala charakter secesní zdobnosti. Pro Bendelmayera následovala éra v kanceláři Quida Bělského, kde se potkal s někdejším spolužákem Aloisem Dryákem a společně řešili po svém učiteli rozpracovaný projekt hotelu Central v pražské Hybernské ulici. Ohmannovská secese zde již naplno ovládla Bendelmeyerův umělecký repertoár, který se v centru hlavního města projevil i v podobě nájemních domů v ulici U Prašné brány (1903–1904) nebo hotelu Arcivévoda Štěpán na Václavském náměstí (1903–1905). V roce 1904 byl po roztržce s majitelem stavební firmy propuštěn, ale udržel si pracovní partnerství s Emilem Weichertem, který od Bělského rovněž odešel. Spolu úspěšně pokračovali v uplatňování secesního pojetí fasád na činžovních domech v Maiselově, Kaprově a Valentinské ulici, a to až zhruba do roku 1908. Důkaz, že Bendelmayer zdařile zvládl i přechod ke geometrické moderně, podávají jeho realizace obchodního a nájemního domu v Anglické ulici na Vinohradech (1911) a stejně koncipovaného domu v ulici Ve Smečkách (1912–1913). Ve dvacátých letech se zařadil do významného proudu novoklasicistní architektury, která se uplatňovala zejména v projektech veřejných budov. Z nich vyniká zejména monumentální objekt někdejšího krajského trestního soudu na Pankráci (1928–1930) nebo Česká průmyslová banka v ulici Na Příkopě (1927–1933). Po první světové válce se mu podařilo profesně proniknout i mimo Prahu – stavěl gymnázia v Jindřichově Hradci a Hlučíně, soudní budovy v Klatovech a Chrudimi, Městské lázně v Plzni nebo obytné domy pro státní zaměstnance v Košicích. V průběhu let se účastnil četných architektonických soutěží, přední umístění získal například za návrh Nuselského mostu nebo Živnostenské banky v Praze.  

MP