Mezi nejvýraznější osobnosti stavebního, ale i památkového, kulturního a společenského dění první poloviny 20. století u nás patří architekt, urbanista a horlivý zastánce staré Prahy Bohumil Hypšman, jehož tvorba je hluboce zakořeněna v tradici vídeňské Wagnerovy a Hoffmannovy moderny. (Hypšman do roku 1945 užíval německou podobu svého příjmení Hübschmann, kterou si počeštil po tragické smrti svého syna Aleše na samém závěru války.)

Uměleckým, teoretickým i tvůrčím prostředím školy Otto Wagnera na Akademii výtvarných umění ve Vídni (1900–1904) Bohumil Hypšman, rodák z Nového Města pražského, prošel po absolutoriu pražské stavební průmyslové školy u Antonína Bráfy a krátké praxi v ateliéru Friedricha Ohmanna. Z Vídně nicméně sledoval i dění v Čechách a obesílal mnohé ideové soutěže, například na dostavbu Staroměstské radnice (1901), pro niž navrhl pozoruhodné řešení ještě v novogotickém pojetí, či na ústav choromyslných v Bohnicích, regulaci Malé Strany i na Obecní dům v Praze. Po návratu do Prahy v roce 1904 Hypšman nastoupil do architektonického ateliéru Quidona Bělského. Vlastní projekční kancelář, v níž se zaměřoval na projekty obytných a kancelářských budov i užitkových staveb, otevřel v roce 1906.

Přestože Hypšmanovy první projekty odrážely vlivy vídeňské secese, tvorby Jana Kotěry a později i vlivy geometrické moderny a dekorativismu, typickou polohou jeho staveb se stal střídmý neoklasicismus s jasným geometrickým rozvrhem fasád, konstrukční čistotou a dekorativní uměřeností. Hypšmanovou nejúspěšnější tvůrčí periodou byla dvacátá léta, v nichž mladá Československá republika hledala pro budovy svých institucí žádoucí monumentální, a přesto demokratický výraz. Těmto požadavkům na „státní architekturu“ vedle národního slohu skvěle vyhovoval právě wagnerovský neoklasicismus, prosazovaný Hypšmanem. V jeho duchu pak architekt navrhoval soutěžní plány na zastavění levého břehu Vltavy v Praze (Holešovice, Dejvice), ministerské budovy pro Petrské nábřeží či umístění parlamentu na Letné (s Antonínem Engelem).

Za nejvelkorysejší Hypšmanovu realizaci lze považovat komplex ministerských budov v Podskalí pod Emauzy (1924–1931). Autor jej koncipoval s respektem k areálu středověkého kláštera i ke gradaci terénu Nového Města, která doposud jako poslední odolávala schematickému zastavění nábřeží domovními bloky. Naproti tomu se ozývaly i kritické hlasy, jež Hypšmana označovaly za „jednoho z oněch architektů, kteří vnesli do stavby měst pro vývoj moderní architektury tak škodlivou myšlenku přizpůsobování duchu města; sentimentální, impresionistické nálady do architektury“.

Právě boj za zachování a obnovu staré Prahy je s osobností Bohumila Hypšmana – jednoho z nejaktivnějších členů Klubu Za starou Prahu – nerozlučně spjat, a to jak v oblasti teoretické, tak v praxi. Své teoretické, kritické a polemické statě nejčastěji publikoval v časopise Styl a ve Věstníku Klubu Za starou Prahu. Hypšman se rovněž angažoval ve Státní regulační komisi, SVU Mánes či ve Společnosti architektů, jejímž předsedou se stal (po Janu Kotěrovi a Josefu Gočárovi). Po druhé světové válce vyšly jeho knihy Nejnutnější bydlení (1946), Sto let staroměstského rynku a radnice (1946) a Obnova památné Prahy (1947).

Bohumil Hypšman zemřel 3. listopadu 1961 v Praze.

AŠ