Nový hřbitov (HB-VP-NH) byl v Německém Brodě založen v letech 1910 až 1912 za městem, diagonálně vůči Pražské či „erární“ silnici, která kolem něj procházela. Trojboký prostor mezi silnicí a hřbitovem byl upraven jako parčík s příjezdovou cestou.

Pro toto prostranství navrhl na přelomu 60. a 70. let 20. století architekt Lubomír Driml novou obřadní síň (HB-2949). Fasáda hlavního sálu pro smuteční obřady byla z velké části prosklená a otevírala se do přírody, ven z města. Podle původního záměru architekta se obřady měly konat právě směrem k prosklené fasádě, s výhledem do zeleně. Na osu tohoto výhledu byla v roce 1972 umístěna mramorová socha Věčný oheň od Karla Hyliše (1928–2024), sochaře a vysokoškolského pedagoga z Havlíčkova Brodu. Šlo patrně o první spolupráci mezi Lubomírem Drimlem a Karlem Hylišem, která se pak zopakovala ještě v případě sídliště Trčkova/V Rámech v centru (HB-VP-SN1).

Socha Věčný oheň v geometrických a schematizovaných tvarech odkazuje na objekt obřadního ohniště. Vertikální kompozici z válcových a hranolových tvarů završují kamenné misky s drobnými válečky stylizovaných plamenů. Opět, jako i u jiných děl Karla Hyliše, sledujeme využití archaických symbolů a forem, které nekolidovaly s ideologií totalitního režimu. V konečném důsledku byl totiž zadavatelem uměleckého díla stát, který je stanovil jako povinnou součást každé veřejné stavby. 

Dnešního návštěvníka nového hřbitova překvapí Věčný oheň svým malým měřítkem. Pokud ale uvážíme, že socha měla klíčovou roli právě při pohledu z interiéru smuteční síně, jeho velikost odpovídá tomuto urbanistickému konceptu.

Nakonec byla obřadní síň uspořádána v opačném směru a meditativní prvek výhledu, tvořeného prolínáním architektury, umění a přírody se neuplatnil. Svou roli v dnešní nečitelnosti prostorových souvislostí sochy hraje i rozrostlá zeleň, která Věčný oheň zčásti zakrývá. Snad po revitalizaci obřadní síně přijde na řadu i její těsné okolí a socha dostane s obnovou prostranství svou další příležitost.