Architekt Lubomír Driml patří mezi důležité pardubické osobnosti, jejichž celoživotní činnost se výrazně podílela na proměnách vzhledu a fungování města Pardubic v druhé polovině 20. století. Ambiciózní projekty, které v architektových vizích dosahovaly brutalistních hranic, však v nesnadném období druhé poloviny 20. století narážely na politicko-společenské a ekonomické mantinely. 

Lubomír Driml se narodil v roce 1935 do rodiny přeloučského učitele hudby a varhaníka. I přes snahy studovat pardubické reálné gymnázium se nakonec budoucí architekt rozhodl věnovat se stavařskému řemeslu a nastupuje na střední průmyslovou školu v Praze. V roce 1954 začal navštěvovat České vysoké učení technické, konkrétně Fakultu architektury a pozemního stavitelství. Již v prvním ročníku se seznamuje se svými budoucími kolegy působícími v Pardubicích, a to Janem Třeštíkem a Jaroslavem Fikarem. Nejvíce Drimla ovlivnilo studium v předposledním ročníku, kdy navštěvovali ateliér profesora a urbanisty Jindřicha Kriseho, který klad důraz na širší souvislosti vztahu architektury a jejího okolí. Nové profilaci se věnoval i ve své diplomové práci, kdy rozpracovával možnosti urbanistických koncepcí rodného města Přelouče.

Po absolvování studia na ČVUT získal pracovní umístěnku do národního podniku Stavoprojekt v Hradci Králové, respektive do pobočky v Pardubicích. Díky předchozím kontaktům z ČVUT nastoupil do projekčního ateliéru urbanismu, který v té době vedl Miloš Návesník. Zpočátku kariéry pomáhal Návesníkovi s již rozpracovanými projekty, pozoroval fungování ateliéru a do roku 1968 se snažil o jeho demokratizaci. Společně s architekty Třeštíkem a Fikarem se účastnili architektonických soutěží (např. urbanistický návrh středu města Děčín, hotel ve Špindlerově Mlýně nebo koncepce Moravského předměstí v Hradci Králové). Některé ze soutěžních návrhů se staly i ranými Drimlovými realizacemi (urbanistická koncepce Smetanova nábřeží v Havlíčkově Brodě, nebo smuteční síň tamtéž). V těchto raných realizacích mohl Driml alespoň z části uplatnit své architektonické vize a jeho práce se vyznačovali na tu dobu vysokou architektonickou kvalitou. Driml byl také aktivní na poli kulturního a společenského života Pardubic. V rámci Umělecké sekce mladých se stýkal například s výtvarníky jako byl Alva Hajn, Bedřich Novotný, Jiří Lacina, František Kyncl a další. Tyto kontakty také později využil při spolupráci na výtvarných intervencích svých architektonických projektů. 

Lubomír Driml zanechal většinu svých realizací na území Pardubic a v nejbližším okolí. Jako urbanista se společně se svými kolegy z ateliéru zajímal zejména o komplexní a plánované zastavení stávajících nebo nově asanovaných městských ploch. Po stržení hotelu Veselka se zájem urbanistů upínal k tehdejšímu náměstí Budovatelů, dnešnímu Masarykovu náměstí. Dalším Drimlovým projektem se stala přestavba Palackého ulice. Nejzásadněji do tváře města zasáhla přestavba Karlovy ulice nedaleko historického centra, dnes všem známá jako sídliště Karlovina. Málokdo však ví, že původní Drimlův návrh počítal s brutalistním sídlištěm evropského formátu. 

Ani projektování a realizace solitérních staveb nezůstávala pro Lubomíra Drimla cizí. Relativní architektonickou svobodu projevil při realizaci smuteční a pamětní síně v Ležákách a využil zde zkušenosti z Havlíčkova Brodu. V 70. letech se poprvé na projektu budovy České státní spořitelny na Palackého ulici potkává s architektem Miroslavem Řepou, se kterým později spolupracoval např. na novostavbě hotelu Labe (1980–1985). a po roce 1989 na řadě přestaveb bývalých spořitelen na soukromé bankovní domy. Po roce 1989 se Lubomír Driml pracovně osamostatnil a založil si soukromou projekční kancelář MODULOR se zaměřením na projekty rodinných domů, instituce zaměřené na sociální péči nebo rekonstrukce již starších objektů. 

Ačkoli osobnost Lubomíra Drimla není veřejnosti příliš známá, jeho stavby však spoluutvářejí veřejný a životní prostor velkému počtu obyvatel nejen Pardubic. I přes nelehké situace, se kterými se Driml během realizací potýkal, dokazují jeho návrhy vysokou architektonickou úroveň hledající krásu v jednoduchosti a formě. 

Značnou architektonickou volnost projevil při navrhování smutečních síní v Havlíčkově Brodě a Ležákách. Tyto stavby reflektují jeho důraz na syrovost materiálu, funkci a propojení s okolím. V 70. letech navázal spolupráci s Miroslavem Řepou, se kterým vytvořil mimo jiné hotel Labe v Pardubicích a budovu pojišťovny v Havlíčkově Brodě.

EJ