Od konce 60. let 20. století probíhala v centru Havlíčkova Brodu nejrozsáhlejší urbanistická realizace 2. poloviny 20. století – nová výstavba na Smetanově náměstí (HB-VP-SN1) a v jeho okolí podle projektu Lubomíra Drimla. Součástí první etapy projektu bylo i sídliště Trčkova a V Rámech, někdy nazývané také Smetanovo sídliště. Na místě asanované historické zástavby bývalé čtvrti Na Louži v prostoru mezi Smetanovým náměstím a dochovanými úseky městských hradeb podél řeky Sázavy vyrůstaly nové bytové domy. Architekt myslel i na volnočasovou a relaxační zónu pro obyvatele nového sídliště, kterou situoval právě do prostoru okolo hradeb a směrem k řece.

Už od roku 1965 platila povinnost vyhradit u veřejných staveb a prostranství určitý díl stavebních výdajů na umělecká díla, která měla přispívat ke kulturní a estetické výchově obyvatelstva socialistického státu. Nové sídliště tak v roce 1979 získalo monumentální sousoší, umístěné poblíž jednoho z pěších průchodů mezi hradbami od sídliště směrem k Sázavě. 

Námět sousoší – rodina – se u nové bytové výstavby, určené primárně mladým rodinám, nabízel. V oficiálním umění té doby byl často využíván, spolu s tématy života, mateřství a podobně. Nezpochybnitelné elementární životní hodnoty neodporovaly totalitní ideologii a pro tvůrce představovaly možnost vyhnout se vyloženě tendenčnímu obsahu uměleckého díla. 

Realizací sousoší byl pověřen sochař a vysokoškolský pedagog Karel Hyliš (1928–2024), místní umělec žijící v Havlíčkově Brodě a zároveň docent sochařství na Pedagogické fakultě v Českých Budějovicích. Karel Hyliš navíc už o sedm let dříve spolupracoval s Lubomírem Drimlem na brodském projektu obřadní síně nového hřbitova (HB-2949), kde doplnil Drimlovu stavbu svou mramorovou exteriérovou sochou Věčný oheň (HB-pc903_5). 

Hylišova Rodina, sedící otec a matka s dítětem na klíně, je tvořena mírně schematizovanými figurami, které jako by zcela neopustily hranolové bloky kamene, z nichž je sousoší vytesáno. Statické a důstojné vyznění postav zčásti vyrůstá z pojetí dobového figurálního realismu, ale převádí zpracování námětu k nadčasové platnosti, neomezené momentální ideologií. Díky vysokoškolskému působení měl Karel Hyliš přehled o umělecké tvorbě nejen uvnitř socialistického Československa, ale i v zahraničí, což mu umožňovalo při hledání ideálu zobrazení lidské postavy přesáhnout limity regionální tvorby.