Vyrazte s Pardubickým architektonickým manuálem na stezku za tím nejlepším z architektury, co ve městě vzniklo od roku 1882 až do sametové revoluce.
Město Pardubice je tradičně vnímané jako jedna z metropolí východních Čech se silným zastoupením průmyslu, dlouhou sportovní historií a významnou úlohou dopravní křižovatky. Za vše výše uvedené vděčí především velkému rozvoji spojenému s průmyslovou revolucí, která zde pomyslně vypukla v plné síle 20. srpna 1845, kdy do města přijel první vlak po nově zřízené Severní státní dráze z Olomouce do Prahy.
Zřízení prvního pardubického nádraží s velkým odstupem od tehdejší zástavby Pardubic (800 m jihovýchodně od dnešní budovy) umožnilo vznik prvních velkých průmyslových provozů podél ulice vedoucí od železnice až k dnešní třídě Míru. Výrazný rozvoj industriální výroby a dopravy také znamenal rozsáhlý populační růst a proměnu v moderní město 19. století. V těsné blízkosti nádraží postupně vznikl lihovar (1867), cukrovar (1869), akciový pivovar (1871) nebo Prokopova strojní továrna (1883), později specializovaná na výrobu mlýnských strojů. Na západ od města na Přerovsku pak vznikl rozsáhlý provoz Fantovy rafinérie.
Růst městské populace a mnohdy živelná zástavba v nově vznikajících částech Pardubic vedly k mnoha úvahám o vypracování územního regulativu, jenž by určil budoucí podobu města. Finální podoba vznikla až v roce 1882, kdy místní geometr a zastupitel Antonín Barborka vypracoval první regulační studii. Jako první stanovil rozvojové lokality města, navrhl nové obdélníkové náměstí v blízkosti nádraží a určil prostory pro budoucí výstavbu veřejných budov ve městě. Je tedy zřejmé, že už od poloviny 19. století bylo pro podobu Pardubic zásadní železniční nádraží, jehož torzo dodnes stojí v Hlaváčově ulici. Nejvyšší architektonické kvality tento typ dopravní stavby dosáhl až na přelomu 40. a 50. let 20. století, kdy na dnešním náměstí Jana Pernera autorský tým Josefa Dandy, Karla Řepy a Karla Kalvody realizoval pozdně funkcionalistický komplex hlavního nádraží s hotelem, kinem a rozsáhlou výpravní halou. Nový soubor totiž nahradil už dosloužilý původní objekt v Hlaváčově ulici, jenž byl v roce 1944 výrazně poškozen spojeneckým bombardováním.
Pro hospodářský rozmach města se postupně stala nejzásadnější dnešní Palackého třída, která vedla jihovýchodním směrem od nádraží až do centra Pardubic. Právě zde vznikala většina rozsáhlých průmyslových komplexů, jež byly postupně ve druhé polovině 20. století urbanisticky včleněny do nově vznikajícího sídliště Přednádraží a další výstavby. Na hlavním křížení komunikací spojujících Pardubice s Chrudimí, Prahou a Hradcem Králové pak od 50. let minulého století započala systematická snaha o vybudování nového centra města známého jako náměstí Budovatelů – dnes Masarykovo. Na jihozápadním okraji veřejného prostoru pak vznikla další ikonická stavba města – obchodní dům Prior od Růženy Žertové, který svým nadčasovým designem alespoň částečně řešil nedostatek občanské vybavenosti ve městě.
Z architektury doby socialismu se přes přirozený vstup na třídu Míru dostáváme do hlavní rozvojové lokality, jejíž podoba se výrazně utvářela po přijetí nového regulačního plánu Pardubic v roce 1911. Ten vypracovalo autorské duo Vladimíra Zákrejse a Josefa Šejny. Jejich vize ze závěru rakouské monarchie výrazně určovala podobu města až do 40. let minulého století. Zatímco potřeby obyvatel po prodejních plochách za socialismu alespoň částečně uspokojoval pardubický Prior, už v polovině 20. let se této otázce věnovali stavebníci Antonín Kratochvíl a František Veselý, spolupracující s architektem Ladislavem Machoněm na návrhu slavného paláce Passage. Art decový symbol prvorepublikové elegance pak otevřel cestu k výstavbě dalších nadčasových objektů, včetně luxusního funkcionalistického hotelu Grand s Okresním domem. Ten byl dokončen v roce 1931 na základě zakázky městské a okresní správy a dodal nově vznikajícímu náměstí monumentální podobu.
Prostor před symbolem města – Zelenou bránou – však Pardubice chtěly řešit koncepčně už na začátku 20. století několika veřejnými architektonickými soutěžemi, jejichž výsledky jasně ukázaly, že jde o místo vhodné pro realizaci velkých veřejných staveb. Z toho důvodu město spolupracovalo s pražským architektem Antonínem Balšánkem, podle jehož projektu zde vzniklo roku 1909 městské divadlo se secesním dekorem na fasádě. Opět z důvodu výstavnosti a potřeby udělat z Pardubic metropoli východních Čech se podařilo hned naproti realizovat rozsáhlý administrativní areál ředitelství pošt a telegrafů, který v polovině 20. let pro město navrhl Ladislav Machoň. Stejný architekt se podílel také na regulované úpravě Smetanova náměstí a rozsáhlého školského areálu Státního reálného gymnázia. Už v závěru 19. století se pak podařilo místní správě realizovat novou dominantu historického Pernštýnského náměstí. Architekt Jan Vejrych zde totiž navrhl rozsáhlou neorenesanční budovu radnice, která symbolizovala nové sebevědomí dynamicky se rozvíjejícího města a jeho postavení centra průmyslového srdce východních Čech.
Další stavební klenot na pomyslné koruně pardubické architektury pak najdeme až na jihu města na centrálním hřbitově. Město zde totiž ve spolupráci se spolky vybudovalo v letech 1922 až 1923 manifest národního stylu – krematorium, jež jako symbolickou syntézu antického chrámu ohně a slovanské lidové chalupy navrhl Pavel Janák.
Ve výčtu ikonických staveb Pardubic pak nesmí chybět industriální areál automatických mlýnů bratrů Karla a Egona Winternitzových. V centru města na závěrečném úseku řeky Chrudimky totiž konstrukční um místní továrny mlýnských strojů Josefa Prokopa synové a umělecký talent Josefa Gočára vytvořily v letech 1910 až 1926 rozsáhlou pevnost z režných cihel a betonu. Inovativní technické řešení technologií a dochovanost areálu pak v letech 2020–2023 umožnily rozsáhlou konverzi, díky níž se z mlýnů stalo výrazné kulturní centrum s galeriemi a vzdělávacím centrem Sféra.
Stezka představuje dynamický vývoj místní architektury a urbanismu a ukazuje, že město je i v současnosti zásadně ovlivněno svou dopravní minulostí – železnicí a především průmyslem. Výrazný národní vzestup a občanské uvědomění města na přelomu 19. a 20. století a po vzniku republiky umožnily vznik řady velmi kvalitních veřejných staveb, včetně výrazných příkladů občanské vybavenosti. Město Pardubice je tedy možné vnímat nejen jako lidské sídlo spojené se sportem nebo perníkem, ale také jako příkladné místo kvalitní architektury, která zde vznikala také v období let 1948–1989. Příběh města neustále pokračuje a je otázkou, co ze stavební produkce let minulých uchováme pro budoucí generace a co se na piedestal oceňované architektury dostane z té současné.
MB
